Vytisknout

 

Přišel čas pouštění. Úklidu vnitřního, ale i vnějšího. Má hlava je již lehká, teď je řada na domov. A protože půda je hlavou domu, začínám tam. Probírám se odloženým oblečením po našem synovi. Mohli jsme ho předat dál už dávno, ale tahle doba je nakonec možná tím nejlepším časem, kdy někomu pomůže nebo udělá radost.

 

Jsem v obležení dupaček, kabátků a miniaturních triček a nemůžu jen tak mechanicky třídit a uklízet. Dlouhá léta jsem ty věcičky neviděla a teď oživují vzpomínky, obrazy, zážitky v mé mysli. V každém tom oblečku vidím své dítě. Vidím ho rozesmáté, s nádhernýma zářícíma očima. Jsem dojatá, jak máma může být. A ano, přiznám se, aspoň na okamžik bych chtěla toho mého chlapečka znovu držet v náručí. Mé srdce se znovu zalévá tím citem, který od těch dob tak dobře znám. Všechno to prožité je najednou tak blízko. Člověk by řekl, vždyť jsou to jen obyčejné věci, …, ale ony jsou pro mě spojeny s neobyčejnými zážitky, zcela výjimečnými roky mého života. To je ten jediný skutečný význam věcí pro nás. Hned mi tahle myšlenka přivolala obraz jiného místa a jiného času v mém životě. Sedím na zemi bytu mých rodičů a po prosbě mého tatínka třídím věci po mamince. I tehdy jsem plakala, ale ten pláč byl úplně jiný. Zásuvky mé maminky byly tak pečlivě uklizené a já nyní tento lad rozebírala a rušila, měnila to, co ona kdysi seskládala. Pochopila jsem, že naše věci a jejich struktura a řád, žijí a mají pravý smysl jen pro nás. Samozřejmě některé naše věci se stanou vzácnými památkami na nás, které budou s láskou uchovávat ti, kterým jsme byli blízcí. Ale „život“ našich věcí odchází spolu s námi.

 

Tohle zamyšlení mi přineslo uvědomění, že i tyto dětské kousky jsou pouhou vzpomínkou na časy minulé a můj nynější úklid je takovým malým loučením s nimi. Naším loučením. Protože i ti dva mí chlapy vzpomínali. I jim se vybavovaly situace a společné prožitky a divili se, jak přesné a jasné byly.

 

Jako ta Matka rodu sedím na podlaze. Kde jinde než na Zemi, vždyť to je pro nás matky příznačné, a dívám se ven do zahrady, kde se jaro hlásí o svůj čas. Vítr silně proudí a ohlašuje, že brzy přijde změna. V přírodě se zrodí nový život. Najednou je mi lehce. Ano, vše pokračuje. Cítím velkou vděčnost za těch dvacet let společného života, kdy my jsme zráli, a náš syn rostl a dospěl.  Jedna krabice zůstane jako vzpomínka a všechny ostatní poputují do světa. S radostí je pouštím. A těším se na dnešek, zítřek a další dny.