Vytisknout

 

Přijel bagr a začal rozorávat zemi na Andělce a tím dělat rány místům, které máme rádi. Pro mého syna rozorává část vzpomínek na dětství. Když jsme si spolu o tom povídali, připomněla jsem si, jak jsme citliví na to, že se věci, s kterými si vytvoříme v dětství silnou vazbu, později změní.

 

Shodou okolností jsem ten samý den v rámci generálního úklidu třídila krabici, která by mohla nést štítek „Vzpomínky na minulost“. Mezi jiným tam byly i fotografie z mého dětství, kdy jsem většinu volného času trávila u koní.

 

Troja. Chce se mi říct stará dobrá Troja (pro mě Trója). Stačilo seběhnout dolů trojským lesem, líznout roh zámecké zdi a byla jsem tam. „Jiskra“ bylo jméno mému srdci zaslíbené, jezdecký klub, taková menší sestřička toho většího na Trojském ostrově. Byla jsem na svém břehu Vltavy. A že tam bylo co poznávat! Ježdění bylo za odměnu. Péče o koně byla prvořadá a mě bavila možná i víc. Moje velká koňská láska se jmenovala Zeno. Díky němu jsem poznala, jaké to je, když jen vejdete do vrat stáje, řeknete slovo a zevnitř se ozve veselé řehtání na pozdrav. Jako vzpomínka mi zůstala jeho fotografie.

 

Ale na většinu toho, co jsem v Troji zažila, existuje dokumentace jen v mé hlavě. A taky v pocitech a úplně konkrétních detailech, které se náhle jasně z hlubin minulosti vynořují. Hřebelcování, sedlání, čištění kopyt, kování, krmení a vůně ovsa, čištění boxů, kydání hnoje a všudypřítomná koňská vůně, kterou jsem si odvážela i s sebou domů. A jak jsem byla pyšná na to, že svým spolucestujícím v autobuse smrdím…  Musím se smát! Ale spíš se blaženě usmívám. Byla to spousta času spoluprožitého s podobnými nadšenci, kteří milovali koně tak jako já. Užili jsme si krásné vyjížďky, cválání podél ZOO až nahoru ke „Katovně“, jak se říkávalo osamocenému domu na dohled k výběhu žiraf. Užili jsme si i spoustu legrace, třeba při svážení sena. A pak to byly tiché chvíle, kdy jsme jen ve dvou nebo ve třech měli nedělní službu ve stáji a celý den se starali o koně. Všude klid a člověk si mohl víc vychutnat jen tak být nablízku těm krásným koňským bytostem.

 

Troja pro mě nebyli jen koně. Byli to i zajímaví lidé. Jeden starší trenér, kterému se neřeklo jinak než pan major, se přátelil s Emilem Zátopkem, a tak jsem poznala tuhle naši legendu i já. Se svou manželkou Danou žil jen o ulici dál. Jindy jsem cestou na jízdárnu seběhla z bohnického kopce rovnou „do rány“ jednoho ne příliš příjemného rozhovoru. Jedna žena rázně komunikovala s mužem, který byl podle všeho řemeslník pracující na jejím domě. Udělala na mě tak silný dojem, že při každé další cestě kolem jsem myslela na to, abych tam zase nepotkala tu „babu“. Až později jsem zjistila, že tou „babou“ byla Věra Chytilová…

 

Troja byla hlavně půvabným místem. Zoologická a botanická zahrada byly a jsou lákadlem, které sem přivádí mnoho návštěvníků, stejně tak jako Trojský zámek. Ten byl ale v časech mého dětství zavřený. Jeho zahrada oficiálně taky … jenže o ni se staral náš pan podkoní Páv, který bydlel v domku při zámecké zdi, hned naproti trojské lávce… A tak jsme v časech hojnosti mohli trhat tolik ovoce, kolik naše žaludky pobraly. A když už jsem zmínila trojskou lávku, ta byla naší adrenalinovou disciplínou. Nebyla to ani lávka jako spíš jakýsi její pozůstatek, dřevěná prkna nebyla tak úplně v pořádku a vstup na ni byl zakázán. Když se nám ale zachtělo přejít na ostrov, kdo by se trmácel autobusem a tramvají, když stačilo šikovně a opatrně „prokličkovat“ po zdravých prknech?

 

Troja byla hlavně klidnou oázou s Vltavou a přívozem a vinicí.  Byla pozůstatkem venkovského okraje Prahy, s mnoha starými domečky a také svými obyvateli. Trója mého dětství je už ale minulostí. Při mé poslední procházce jsem marně hledala známá místa a ani naše jízdárna už neexistuje. Vzpomínkou na ni zůstává jen kovaná brána s podkovami. Kouzelný závoj trochu zašlých časů postupně mizí a nahrazuje ho lesk a noblesa honosných vil a moderních staveb. Ale bylo by zbytečné truchlit. Dávní starousedlíci by jistě opěvovali ještě úplně jinou Troju, kterou jsem ani já nepoznala. A dnešní děti budou se stejným zalíbením vzpomínat na místa jejich dětství. Jen kéž je alespoň část toho starého půvabu zachována i pro děti příští.