Vytisknout

Síla přání je mocná. V pátek večer jsme se letos poprvé vydali do festivalových ulic Karlových Varů a já si pod billboardem filmu Late Night s Emmou Thompson povzdechla, ten film bych chtěla vidět. Myšlenka jen prolétla hlavou, ale s patřičným prožitkem. To stačilo. Když včera před pátou zavolal kamarád, jestli místo nich nechceme jít právě na tento film, radostně jsem zajásala. Do projekce zbývala hodina, a tak jsme byli celí šťastní, když jsme do Thermalu dorazili včas. Až u vstupu do hlavního sálu nám došlo, kam jdeme. Kamarád se zapomněl zmínit, že nejdeme jen na film, ale i na samotné zakončení festivalu … pohled na večerní toalety a smokingy nám vše rychle objasnil. A pohled na nás taky. Já sice v šatech dlouhých až k zemi, ale v žabkách a můj muž ještě „hůř“ džíny, zářivě bílé triko s potiskem a tenisky … s odvahou (pro někoho spíše drzostí, nesoudností či nepatřičností?) jsme přistoupili ke vchodu s lístky v ruce a s úsměvem. Užaslý výraz na tvářích hostesek vystřídala pevně znějící informace, že nesplňujeme předepsaný dress code. Stejně jistě ale mile, a v této situaci připouštím i trochu naivně, jsem vysvětlila, že jsme dostali lístky na poslední chvíli. Slečny měly srdce na pravém místě a vpustily nás dovnitř s dovětkem, že na afterparty do Puppu v tomto oblečení už opravdu jít nemůžeme. K jejich profesionalitě nutno podotknout, že by se tak jistě nestalo, kdybychom měli místa v přízemí a ne na balkóně.

 

Ač jsme se pak snažili proplouvat prostorem nenápadně, působili jsme příliš nápadně a vzbuzovali zájem i celebrit asi více, než kdybychom na sobě měli outfity od těch nejvěhlasnějších návrhářů. Za sebe mohu říct, že jsem se zcela jistě cítila mnohem lépe, než kdybych na sobě takový model měla. V uvolněnosti a radosti jsme si celý večer užili. Můj muž s přívěskem se symbolem peace na krku vtipkoval, že vypadáme, jako kdybychom na festival přijeli rovnou z Mataly … krétského útočiště hippies, kde jsme ještě minulý týden opravdu byli :-) 

Co se týká mě, měl tak trochu pravdu. Díky tomu, co dělám, se stále více vzdaluji uniformním způsobům, cením si volnosti, svobody a přirozenosti, a stále méně jsem ochotná se vměstnávat do předepsaných škatulek a konformit. To ale neznamená, že přirozeně nectím situace a prostředí, ve kterých se nacházím. Dnešní večer byl jen omyl, na kterém jsem si ale k mé radosti uvědomila, že se mé sebe-vědomí a to, jak se cítím, neodvíjí od toho, co mám právě na sobě.

 

Ani nejluxusnější šaty nepomohou, pokud se ve svém těle necítíme dobře. Stejně tak i ten nejzdařilejší makeup nezakryje naši nespokojenost a strádání. Naopak štěstím zářící oči, úsměv a energie, která z nás sálá, jsou tím pravým charismatem, které zaujme. Jako ve všem jde o úroveň našeho vnímání. Jestli vidíme jen to materiální a zjevné, nebo jsme zvyklí vědomě vnímat svět ve vícero dimenzích. Pak vidíme tu pravou tvář a vnější obal nás neošálí. Je to osobnost, kterou vidíme. Právě to jsem si uvědomila, když jsem v předsálí potkala paní režisérku Němcovou. Nepamatuji se, co měla na sobě, tuším, že snad černý kalhotový kostým. Působila velmi nenápadně, ale přitáhla moji pozornost úplně stejně, jako když jsem ji před nedávnem viděla v jednom supermarketu na Letné. To její osobnost a i beze slov byla tím magnetem.

Podle mě rčení „Šaty dělají člověka“ patří do minulosti. Je totiž spojené s tím, že chceme-li nějak působit a udělat patřičný dojem, je nutné se tomu svým obalem přizpůsobit. Věřím, že nastává doba pravdivosti a projeví se i v tom, že pochopíme, že nejdůležitější je být pravdivě tím, kým doopravdy jsme. Že budeme tak sebevědomě ukotvení a šťastní sami v sobě, že budeme ctít, jak u sebe, tak u druhých to, jak se cítí nejlépe a tak se také budeme navzájem vidět. Bez posuzování a s respektem.

 Takže příště jen vyměním žabky za balerínky :-)