Žijeme v kraji živých vod.  Každý kraj je něčím výjimečný. Ten náš karlovarský jistě množstvím pramenů. „… okolí Teplé v kterékoli části, ať v kopcích, údolích nebo lesích, u cest i mimo cesty, je tak přesycené kyselkami, že je nelze spočítat …“ To jsou prý slova Bohuslava Balbína ze sedmnáctého století.

 

Teprve nedávno jsem se dozvěděla o projektu z roku 2006, který si mimo jiné vzal za své postarat se o několik z těchto pramenů a přivést je do povědomí lidí. Tento projekt se přímo jmenuje KRAJ ŽIVÝCH VOD. Tento rok se bohužel vzhledem k současné situaci nekonaly tradiční oslavy Dne živých vod 28. října, ale věřím, že ten příští budeme mít opět možnost se jich zúčastnit.

 

Dnes jsem se sama vydala za prvním z těchto opečovaných pramenů, tím pro mě nejbližším, tak říkajíc přímo do sousedství. Je jím Železitý pramen u lesního mlýna v Bochově. Celý den byl prosluněný, ale jak jsem se vyrazila na cestu z Andělské Hory, objevila se v krajině mlha. Nesla se i nad bochovským rybníkem a provázela mě celou cestu až k prameni. Byl to dost zvláštní pocit… No, ona cesta „K SAMOTNÉMU PRAMENI“ nebývá lehká, mnohé je zahaleno a teprve postupně se odkrývá … pramen se ale neschoval. Že je železitý prozrazuje jeho krásná barva. I celé vyhloubené koryto vypadá jako oranžové. O co je barva výraznější, o to je pramínek jemnější a téměř neslyšitelný. Jako strážce se nad ním sklání převislý jasan. Místo je to krásné, určitě se k němu ještě vrátím. A už teď vybírám, ke které živé vodě se vydám příště.

 

 

 

 

 

Bývala jsem hodná holčička a vzorná žačka. Takový ten typ, který paní učitelky milují. Visela jsem očima na jejich rtech a hltala každé slovo. S kamarádkou jsme hrály hru na počet získaných jedniček. Zvlášť dobře si pamatuji na večer, kdy jsem před spaním zjistila, že jsem zapomněla na zkoušení z vlastivědy následující den. Tak to se mnou otřáslo, že jsem vybičovala veškeré své soustředění na maximum a zadanou kapitolu do sebe doslova „nasála“. Možná už tehdy skvěle zafungovala moje intuice. Příští den jsem opravdu byla vyvolána k tabuli. Látku jsem odrecitovala, jako bych ji četla ze čtecího zařízení. Vysloužila jsem si posměch „Ty jsi spolkla magneťák!“.  Studovala jsem a studovala. Kdybych byla obdařena lepší dlouhodobou pamětí, než jsem byla, mohla bych mít ze sebe i dnes dobrý pocit, že jsem dost vzdělaná… Opak je však, asi naštěstí, pravdou, takže moje hlava není přetížena ničím pro obyčejný život nezbytným. Asi ví, co dělá. Studuji stále a můj muž říká, že budu asi věčnou studentkou. Má pravdu, ono mě to totiž tak baví! Ale teď studuji jen a výlučně to, co mě baví. Naopak představa, že bych byla nucena do sebe drtit kvanta informací, která mě nezajímají a pak z toho ještě byla zkoušena, ve mně vyvolává odpor.

 

Ano, v první části svého života jsem bývala racionální, intelektuálně založenou bytůstkou. Už tehdy se ale projevovaly náznaky, že to se mnou bude i trochu jinak. Byly však ještě schované pod povrchem, takže nad úvahami o studiu filozofie zvítězila praktičnost studia zahraničního obchodu na VŠE. Následovalo pár let bankovní praxe, kterou jsem zakončila v pobočce jedné významné zahraniční banky v centru Prahy. Pro někoho to mohla být příležitost skvělé kariéry, pro mě období, kdy jsem pochopila, že tam bych nešťastná nebyla. V uších mi zůstala věta, kterou o mně řekl šéf jednoho oddělení své přítelkyni, mé kamarádce: „Ona hledá harmonii a tady ji nenajde.“ Byl obchodník s dobrým odhadem na lidi. Věděl o mně to, co já tehdy ještě nevěděla. Že právě harmonie je mým životním tématem.

 

A pak přišla etapa, která byla více o životě než o práci a která mi otevřela dveře k hlubšímu vnitřnímu poznávání. K tomu podstatnému, co je v nynějším světě považováno stále ještě za méně hodnotné. K moudrosti, kterou si v sobě nosíme, cítíme, víme. Obrátila jsem se v mnoha směrech více k přírodě a ta mě vedla, kam bylo potřeba.  Ještě stále ale měla navrch ta moje Šárka intelektuálka. Při každém rozhodování jsem shromažďovala informace, zvažovala pro a proti. Velmi zodpovědně a velmi důkladně. Až mě to samotnou unavovalo. Říkám tomu „Šárčino racionální kolečko“. Postupně jsem přišla na to, že ve většině případů správné řešení znám už na samotném jeho začátku. Intuice ho zná, prostě to vím. Ale má racionální mysl mě nutila vše analyzovat, vyhodnotit, býti si jistá. Život si však vždy najde cestu. A tak jsem se začala překlápět z něčeho, co by se dalo nazvat společensky podmíněným „továrním nastavením“, do jiného, více ženského módu. Nastal pro mě čas, který jsem si pojmenovala jako rozvolňování. Tento čas stále trvá. Někdy svého syna škádlím, když ho připravuji na to, že ze mě jednou bude stará hipízačka. Ve skutečnosti nyní na prahu 50 cítím, že nastává období, kdy blízkost rovnováhy a harmonie je blíže než kdykoliv před tím. Nelituji toho, že cesta k místu, kde se nacházím teď, nebyla úplně přímá.  Že jsem od začátku nebyla filozofka, nebo pro jiné bláznivá ezoterička. Díky tomu znám i ten druhý svět, svět obchodu byznysu, čísel a ekonomických teorií a jiných mně už vzdálených věcí. Mám pochopení pro ty, kteří jsou v tomto světě nešťastní a hledají proč.

Rozum je dobrým služebníkem, ale nejlépe se rozhoduji jinak. Stačí malá chvíle zastavení, nacítění se a vím. Můj muž říká: „Já vím, Šári. Naciť se…“ :-) 

 

 

 

 

Oba mí dědečkové zemřeli, když jsem byla ještě dítě. Tehdy jsem nepřemýšlela nad tím, jestli to bylo předčasně, i když jsem si přála, aby tu byli déle. Když mi v mých sedmnácti zemřel čerstvě dvacetiletý bratranec, bylo to úplně jiné. Byl mladý, silný, sportovec, prototyp mladého zdravého člověka. Nechápala jsem to a neuměla jsem se s tím smířit. Nezapomenu na pláč a slova mé babičky na pohřbu „Proč zrovna on? Proč si nevzal radši mě?“. Chápala jsem ji, ale byla jsem ráda, že tu s námi byla ještě mnoho let. Jako rána z čistého nebe přišel odchod mé druhé babičky o šest let později. Moc dobře si pamatuji na den, kdy se to stalo. Ten den jsem totiž odevzdala svou diplomku a splnila všechny podmínky k tomu, abych mohla jít ke státnicím. Přijela jsem domů ze školy celá šťastná a přečetla si telegram, že babička zemřela. Tehdy poprvé jsem zažila, jaké to je, když nám najednou do života vstoupí velká radost a velký smutek. Podruhé to přišlo o dalších šest let později, kdy mi zemřela druhá babička jen pár dní před naší svatbou.

 

Jeden můj starší kolega mi tehdy řekl, že když se má někdo narodit, musí někdo jiný zemřít. Už tehdy se mi tato teorie nezamlouvala a dodnes se s ní neztotožňuji. Ale o dva měsíce později jsem otěhotněla. První výročí svatby jsme už oslavili ve třech. Nezapomenu na chvíli, kdy jsem si uvědomila prožitek ryzího štěstí. Věděla jsem, že v tu chvíli mám všechno, co si přeju. Milujícího muže, krásné zdravé dítě, oba rodiče, skvělou rodinu. Byl to prožitek životního štěstí a naplnění. O pár měsíců později jsme se dozvěděli, že je moje maminka vážně nemocná. Druhých narozenin našeho syna se už nedožila. Bylo jí čerstvě 58 let. Bylo to nejhorší a zároveň nejkrásnější období mého života. Každý den jsem zažívala tu největší životní radost, jakou nám obyčejný život může přinést. Ale v mém srdci byla přítomná zároveň i velká bolest. Nikdy dříve bych nevěřila, že je to možné. Nebylo to tak, že bolest zmírní dávka radosti. Já jsem oboje prožívala naplno. Osud si s námi zahrává. Období těhotenství a začátek mateřství bývá příležitostí, kdy se vztah mezi mladou maminkou a její matkou může velmi prohloubit, nastává velké sblížení, pochopení, posun pro obě. Já to tak dostala a vzápětí mi to osud vzal. Tyhle dvě zkušenosti mi život nejvíce změnily a až později jsem pochopila, jakými dary mě obohatily. A další uvědomění v téhle souvislosti přicházejí stále, tak, jak život pokračuje a já se ve svém „bádání“ dostávám dál.

 

Tím ale projev mystéria života a smrti neskončil. Jen dva měsíce po maminčině odchodu se narodila moje krásná a jediná neteř. Vtrhla nám do života společně s vichřicí jako ten nejkrásnější dárek k našemu dvouletému svatebnímu výročí. Všichni jsme se z jejího příchodu na svět moc radovali. V temnotě se rozsvítilo jasné světlo.

Ne, nemyslím si, že platí teorie mého kolegy. Věřím tomu, že nám život namíchává koktejl událostí, příjmů i ztrát, podle toho, jak to pro svůj vývoj potřebujeme.

Tento dušičkový týden je myslím přesně tím pravým, kdy se v tajemném kotlíku mystéria mísí i magie našich životů.

 

 

 

Dnes je dušičkový den. Hřbitovy nejsou místem, které vyhledávám, ale na tři zážitky s nimi spojené nemůžu zapomenout. Zážitek první. Jsou mi tak čtyři roky a jdeme s rodiči na táborský hřbitov. U brány je uvázaný pejsek, je mi ho líto a chci se s ním kamarádit. On se mnou ne. Bylo to jedinkrát v životě, kdy mě pes kousnul. Od té doby jsem k jezevčíkům nedůvěřivá, ale od lásky ke psům mě to neodradilo!

 

Vyrostla jsem v Bohnicích. Pokaždé, když to někde řeknu, objeví se úsměv a můj dodatek, že před plotem. Ale za plotem to znám taky dobře. Díky procházkám v krásném parku. K bohnické léčebně patřilo vždycky ještě jedno místo. Bohnický hřbitov bláznů. Na vzdálenějším odlehlém místě, za starým ovocným sadem. Bývaly doby, kdy jsem do jeho blízkosti chodívala pravidelně. Sama nebo s kamarádkou. Zeď hřbitova totiž sousedila se statkem, kde chovali koně a to býval pro mě ten nejsilnější magnet! Trvalo to nějakou chvíli, než jsme se s kamarádkou osmělily a šly hřbitov prozkoumat. Byl opuštěný, velmi ponurý a tajemný. Vysoké zdi a stromy nepropouštěly téměř žádné slunce, náhrobky byly popadané, rozbité, cestičky a většina ostatního byly zarostlé břečťanem. Jediné, co vnášelo trochu barvy do tohoto prostoru, byly květy fialek. Byly jsme tam vždy úplně samy a cítily se jako součást nějakého hororu. O hřbitovu se vyprávěly hrůzostrašné historky a ten, kdo mohl vnímat jeho atmosféru, jim taky mohl věřit. Už je to opravdu dávno, kdy jsem tam byla naposledy. Před pár lety se vzpomínky oživily. Můj syn mi vyprávěl, jak ho jeho bratranec vzal v Praze na hodně strašidelné místo. Tak strašidelné, že si to prý nedokážu představit. Po chvíli mi došlo, že myslí právě tenhle hřbitov.

 

Moje poslední vzpomínka se váže k jinému pražskému hřbitovu. Naopak velmi nenápadnému, o kterém jsem ani já do jednoho pátečního večera před mnoha lety taky nevěděla. Míjí ho všichni při cestě od Pražského výstaviště do Veletržní ulice. Ten letní večer jsem právě tudy šla do blízké tělocvičny Sokola. Při chůzi podél hřbitovní zdi jsem uslyšela hlas. Velmi slabý a tlumený hlas, který říkal „Pomóóóc“. Nejdříve jsem si myslela, že mám nějaké „slyšení“. Nikde nikdo kolem nebyl. Bylo to v časech, kdy bývala Praha o horkých letních dnech prázdná. Hlas jsem ale slyšela dál. Zastavila jsem se, abych se zaposlouchala a zjistila, odkud vychází. A tehdy jsem si teprve všimla, že jsem před chvílí minula velkou kovanou hřbitovní bránu. Za ní byla schovaná malá stařenka a ten úpěnlivý hlásek patřil jí … vysvětlila mi, že jí nedávno umřel manžel, že se u jeho hrobu zdržela a … někdo ji na hřbitově zamkl … chvíli jsem váhala, jestli to není skrytá kamera, tak absurdní mi celá situace přišla. A pak vyvstal úkol, jak tu nebohou ženu dostat na druhou stranu brány. S její velkou taškou to bylo snadné. Mezitím jelo okolo auto a jeho řidič se zaujetím přibrzdil. Po chvíli se vrátil, aby se přesvědčil, jestli viděl správně. Nakonec jsme to společnými silami zvládli! Stařenka byla šťastná a my s ní. Byla to jediná, ale hodně veselá hřbitovní historka. Od té doby vždycky, když jedu kolem, slyším to úpěnlivé „Pomóóóc“. 

 

 

 

 

 

Jsem žena a jsem na to hrdá. Každá žena může být. A stejně tak každý muž může být hrdý na to, že je mužem. Co se ale týká ženské a mužské krásy vnímám mezi námi určitý rozdíl. Tedy přirozeně vedle toho na první pohled jasně patrného. Nemohu své tvrzení opřít o žádný výzkum nebo statistiku, ale myslím, že je jisté, že v naší historii bylo mnohem více uměleckých děl inspirováno ženskou a ne mužskou krásou. A i dnes bude více třeba fotografů i fotografek, které fotí ženy, než těch, které zvěčňují muže, a to nehledě na jejich sexuální orientaci. O té mé mám já sama už dávno jasno. Přesto, když jdeme s mým mužem po ulici, jsem to já, kdo ho upozorňuje „Viděl jsi tu krásnou zrzku?“ Ne že by měl potíže se zrakem, v tomto smyslu dělá svému příjmení dobré jméno, ale já jsem ta, která si všímá a řekne to nahlas. Ve své životní numerologii mám dokonce dvě 6, říkám tomu, že „jsem dvojitá šestka“, což s sebou nese smysl a touhu po kráse a harmonii a je vcelku jedno, jestli se do mého zorného pole dostane růže, strom či žena. Při pohledu na vše krásné takzvaně „áchám“. Můj smysl pro sociálno mi nedovoluje se tímto způsobem projevovat za každé situace, nechávám si to pro společensky přijatelné objekty jako obrazy, sochy a hlavně přírodní scenérie…

 

Moje práce je určena hlavně ženám. Ty navštěvují mé lekce jógy, semináře a kurzy. S oblibou říkávám, že mé studio ale není nějakým feministickým spolkem, že mám muže ráda a doma mám dva opravdu vydařené „exempláře“, mého muže a syna, které miluji. Na konci lekcí mě ale opakovaně při pohledu do tváří přítomných žen napadá jedna myšlenka. Co by za to dali muži, kdyby mohli v tu chvíli sedět na mém místě!  Jakou krásu by měli před očima! Tváře žen jsou projasněné a oči jim září. Z dětství si pamatuji moudro mého tatínka. Prý platí, že žena je nejkrásnější po sauně … nemohu soudit, do sauny nechodím, ale dovedu si představit, že důvod je stejný. Kouzlem krásy je uvolnění a spokojenost …

 

Setkávám se i s kuriózními situacemi. Jednou jsem měla na individuální kurz Hormonální jógy mladou krásnou ženu. Po první společné lekci na ni čekal manžel, který nevěděl, že byla na józe. Později jsem z vyprávění slyšela, že když se k němu posadila do auta, překvapeně se na ni díval a ptal, kde byla? Žena řekla, že na kurzu jógy a „představ si, že jsem na něm úplně sama.“ Další otázkou bylo, zda je lektorem muž nebo žena? … Prý, že vypadá nějak jinak, tak nějak rozzářeně! Velmi mě tehdy tato historka pobavila a potěšila zároveň. Ještě pozitivnější byla následná informace, že tato žena v čase kurzu otěhotněla… No, myslím, že mám velké štěstí, že jsem žena, která pracuje se ženami!