NĚCO ZE ŠUPLÍKU ... asi po osmi letech ... 

Vše začalo jedno letní středeční ráno. Ještě rozespalou mě manžel v kuchyni uvítal smíchem: „Ty ses v noci drbala jako ta Aniston!“ Abyste rozuměli, týden před tím jsme viděli film s Jennifer Aniston, kterak se coby vysoce postavená manažerka svíjela při vrcholně důležitém jednání pod stolem a zběsile se drbala ve vlasech. Měla totiž vši. To středeční ráno jsem se taky zasmála. O hodinu později vstal můj syn, s přáním dobrého rána se drbal ve vlasech, že prý to tak svědí… Nebezpečné tušení se vzápětí naplnilo…ano, měl VŠI!

Ještě před snídaní jsem prvním průzkumem shledala, že stav je více než vážný. První detailní sčítání dalo mým odhadům za pravdu. Náš dvanáctiletý teenager s námi během posledního roku smlouval o každý ostříhaný centimetr svých vlasů, a protože mu okolí jeho vzhled anglického studenta let šedesátých obdivně schvalovalo, byl ve svém záměru velmi posílen. Mělo nám dojít, že jsou jeho vlasy časovanou bombou. V hlavě se mi vybavovaly všechny strašidelné historky o vších, které jsem slýchávala od rodičů v okolí. Teď jsem alespoň měla od koho čerpat neocenitelné rady. Během prvního dne jsem syna třikrát důkladně prohlédla a s pomocí přírodního přípravku odstranila veškerou cizopasnou havěť, kterou jsem našla. Okamžik kruté pravdy nastal v odpoledních hodinách - manžel v mé kštici objevil první veš ... Začal nekončící kolotoč očistného procesu nás i všeho kolem nás.

Druhý den manžela čekal úkol postarat se o moji „deratizaci“. Vzhledem k délce a hustotě mých vlasů se ukázalo, že půjde o úkol vskutku nadlidský. Jedno prohlížení a vybírání vlasových škůdců zabralo více než tři hodiny! Syn hýřil humorem a zdálo se, že prožívá jeden z vrcholných zážitků tohoto léta. Manžel sice svou tříhodinovou cestu kolem mé hlavy fyzicky dost protrpěl, ale snažil se situaci po svém odlehčovat. Prý bude moci hrdě tvrdit, že on zná doslova každý vlas na mé hlavě! Který jiný muž tohle může o své ženě říct?

Naše situace byla komplikovanější o to, že nás čekala významná rodinná událost, oslava tchánových šedesátin, pojatá jako domácí zahradní slavnost. Museli jsme rodinu o našem aktuálním stavu informovat a navzdory všem očekáváním druhých se rozhodnout. Ne, rozhodně nemáme na to, jít mezi spoustu nic netušících lidí a riskovat, že kdokoli z nich si z oslavy odnese víc než jen příjemné zážitky. Představa, že si zoufale udržuji bezpečný odstup a všechny případné zájemce o bližší fyzický kontakt razantně odmítám, byla stejně nemožná jako to, že se oslavy vůbec nezúčastníme.

Nakonec to tak dopadlo. Manžel se stal na oslavě naším rodinným vyslancem. Celé odpoledne i večer musel stále dokola odpovídat na otázku, proč tu není jeho žena a syn? Mnoho lidí se nespokojilo s odpovědí v tom smyslu, že jsme nachlazeni. Můj muž totiž neumí lhát. Přesněji řečeno, když je k tomu donucen, vypadá tak podezřele, že každý vytuší, že věci budou trochu jinak, než je jim předkládáno. A tak se vyptávají dál a můj muž je stále nejistější. Suma sumárum nedivila bych se, kdyby se začalo šířit podezření, že to s naším manželstvím jde z kopce …

Třetí den bývá kritický. Naše krize přišla v den čtvrtý. Nepříjemné kousání mi naznačovalo, že po dni, kdy tu nebyl po ruce nikdo, kdo by se věnoval vybírání té odporné havěti z mé hlavy, přijde nepříjemné zúčtování. Na manželovi bylo patrné, že tříhodinový deratizační maratón není to, po čem právě touží. Smysl pro zodpovědnost však patří mezi jeho nejvýraznější vlastnosti a můj pohled štvané zvěře ho nenechal na pochybách, co je jeho úkolem. Tentokrát šlo více než kdy jindy o velkou zkoušku trpělivosti. Mé vlasy byly doslova jako živé. Situace byla banální a ve své podstatě tragikomická, ale znáte to, v takových chvílích přicházejí i jiné emoce než jen humor.

Druhý den se naše mysl projasnila. A má hlava též. A když se mému muži vrátil jeho humor, který mám na něm tak ráda, bylo o to líp. Naše štěstí pak zpečetil jeho radostný výkřik: „Mám tě mrcho!“, který nepatřil mně, ale jedné té kousavé potvoře. „Přesně to jsem potřeboval“,  zahalesal radostně můj udatný lovec. Oba jsme v tu chvíli netušili, jak významný jeho počin byl. Ta mrcha totiž byla úplně poslední. Já jen doufám, že opravdu navždy poslední…