Máme dnes významný den. Když se mé nohy ráno nořily do měkké trávy, země pod nimi byla ledově chladná a pořádně to studilo. Sluníčko začínalo vykukovat z východní strany za Andělkou a slibovalo, že dnes bude nádherný den. Procházka v té ranní svěžesti se sluncem v zádech byla tak příjemná, jak jen umí v tomhle čase babího léta být. A s vědomím toho, že takových dnů bude čím dál míň, si všechnu tu krásu užíváme s pocitem vzácnosti. Dnes jsem si slíbila, že prožiju den co nejvíce venku a budu nasávat to zlaté světlo a barvy přírody, které díky němu vypadají jinak než v létě. Zelená je ještě díky posledním dešťům šťavnatá. Na zahradě nám stále ještě kvetou růže, ale na růžových keřích už je šípkově červeno. Další barvy přidávají vřesy, ale něco tu letos chybí. Loni touhle dobou byly jabloně obsypané, jablíčka jsem nosila i do Živy pro osvěžení ženám. Teď jsou větve prázdné a stejné to bylo a je i u jiných ovocných stromů. Jarní mrazy zničily nejen kvetoucí krásu, ale i celou úrodu. Stromy odpočívají a já získávám čas navíc, který bych jinak věnovala zpracování ovoce. Veselo mi z toho není, ale chápu, že to je v souladu s tím, jak to letos sama v sobě od letního slunovratu mám a co potřebuju. Ne, ne, teď pro mě není čas o zahradních plodech, ale o těch životních. Osmičkový rok mi přinesl téma bilancování, přehodnocování, podstatných vnitřních změn, které z pohledu zvenčí nemusí být patrné, ale mé nejbližší duše o nich ví. A i když to samozřejmě není tak, že není v životě co k řešení, nebo že nemám věci, které se mi nelíbí, potřebuju je změnit k lepšímu, vnitřně jsem klidná a vyrovnaná a to může být tím pravým důvodem k prožitku štěstí. A taky to, že si uvědomuju, za co jsem v životě vděčná a že to není tak, že mi to spadlo shůry, ale že jsou to plody mé práce a to taky té pro mě nejdůležitější vnitřní práce, nastavení a směřování, které vytváří můj život. To jsou pro mě ty pravé plody letošního léta a přechodu k podzimu.

Doslova za pár hodin přijde kalendářně podzim. Tyhle přechodové časy vnímám a více prožívám už dlouhá léta. Vždycky před přírodu, ale kdysi víc materiálně a postupem let čím dál víc přes energie uvnitř sebe a napojením na ty vnější. Ještě na začátku léta jsem měla záměr oslavy podzimní rovnodennosti v ženském kruhu. Tak jak se to děje už roky, nejdříve na Andělce a potom v mém studiu, v Živě. Ale tak jako o letním slunovratu se tento záměr nenaplní. Řídím se teď více než plány na papíře a tím, co bych měla, co „přece vždycky dělám“, tím, jak to opravdu cítím, jestli to tak má skutečně tak být. A dnes vím, že nemá. Dnešek je tu pro mě. A pro mé nejbližší. A taky pro přírodu a Život. Ano, pro ten Život, který musím napsat s velkým Ž, i kdyby nad ním jazykovědec polemizoval. A vím proč. Dnes je pro mě čas usebrání, ztišení a završení léta uvnitř. Čas dělit se o své plody přijde až zítra. A hlavně v úterý. Tehdy totiž začne můj nový kurz Moje tělo, moje svatyně. To že bude, vím už od jara, ale taky jsem už tehdy věděla, že čas na něj přijde až s podzimem. Není totiž lepší čas uctít své tělo právě teď, kdy převládajícími energiemi, které nás sytí, jsou spojené se živlem země a Zemí. Naše tělo je fyzicky plod země. A tím nejbližším, co my sami svým životem tvoříme, je právě naše tělo. Tvoříme ho tím, co jíme, co a jak dýcháme, kde žijeme, co děláme pro jeho dobro i proti němu, jak se o něj staráme, ale hlavně tím, jak přemýšlíme, co a jak prožíváme i jak o něm a o sobě smýšlíme … Takže pro mě bude oslavou právě tenhle můj kurz a moc se na to těším.

Přeji vám krásný den rovnodennosti, ať ho oslavíte jakkoliv. A užijte si své plody!

 

 

 

 

 

 

V minulých dnech „se mi poštěstilo“ být většinu jednoho dne sama doma. Mí muži odjeli na rodinnou oslavu a já hlídala naše psí mimino. I když bych si bývala oslavu určitě užila, byla jsem stejně tak ráda za čas sama doma. A vzpomněla jsem si na nedávné náhodné setkání, kdy jsem na nákupech potkala svou bývalou kolegyni. Byla krásně opálená, uvolněná, usměvavá. Moje první otázka byla, jak se má? Vypadáš tak spokojeně, byla jsi na dovolené? Ona se začala pobaveně smát a odpověděla: „Ne, byla jsem 14 dnů SAMA DOMA!“ Pak mi vysvětlila, že to má tak každý rok, když posádka její rodiny, muž a dva dospělí synové, vyjedou na dva týdny na tábor jako vedoucí. Že se v tom čase zrelaxuje tak, jako na žádné jiné dovolené. Nevaří, stará se jen sama o sebe, jednou uklidí a pak už není potřeba … a odpočívá, věnuje se tomu, co ji těší a na co jí při běžných povinnostech většinou nezbývá čas. Shodly jsme se na tom, že takovou dovolenou by měly mít ze zákona zajištěnou aspoň jednou ročně všechny ženy. V tu chvíli to byl samozřejmě humor, ale s pravdivým jádrem. Být samy, pravidelně samy, my ženy skutečně potřebujeme. Pokud se tedy toho nebojíme. V tom případě to potřebujeme ještě víc, jen cesta k tomu užít si to je delší. Pro mě samotnou je to základ mé vnitřní harmonie a pohody. Být pravidelně sama životně nutně potřebuji a taky si to dopřávám.   

 

Říká se, že pro naši psychiku bývá doba rodinné dovolené velmi zatěžkávacím časem, protože jsou členové rodiny stále spolu, což se běžně během roku tak často neděje. Na to já mám jeden trik, který praktikuji dlouhá léta. Vstávám před svítáním a odcházím na nějaké bezpečné a krásné místo v okolí, kde si o samotě vychutnávám příchod nového dne. Najít si takové místo je vždycky jeden z mých prvních příjemných úkolů po docestování do místa dovolené. Dříve jsem to dělala proto, abych si zacvičila, pak abych meditovala … teď většinou jen proto, abych v tu chvíli jen byla a prožila si ji. Odměnou je ukotvení se v sobě, jakési nasycení se vnitřním blahem z vlastní existence a krásy kolem mě a často taky nějaké důležité zvědomení si něčeho pro mě důležitého.  A taky uspokojení sebe sama samotou, díky čemuž pak ráda strávím celý den s rodinou a ostatními.

A jak to máte se samotou vy, milé ženy?

 

P.S. Letos se mým ranním (ale často i večerním) útočištěm pro chvíle samoty na dovolené na řeckém ostrově Karphatosu stalo prostranství za kostelíkem nad pláží Kyra Panagia, který je, jak jinak, zasvěcený Matce Marii. Místo s krásným výhledem a vůní borovic …

 

 

 

 

SNAHA O DOKONALOST je vysoce toxická. Nejen pro toho, kdo se o ni snaží, ale většinou i pro jeho okolí. Všichni jsme asi v životě poznali o dokonalost se snažícího člověka, který se stal tyranem nejen pro sebe, ale svou úpornou snahou o dokonalost trýznil i lidi okolo a doslova je tím nejen trápil, ale i trávil své vztahy. Hlavní újmu ale trpí ten, koho se tento sklon týká.

 

To, že o tom píšu, značí, že o tom i já sama vím své. Když máte numerologicky dány do života hned dvě šestky, nemůže to být jinak … Trénink na tomto poli jsem měla už od dětství. V čase dospívání jsem si, jak to tak bývá, říkala, že „takhle to já dělat nebudu“ … posléze jsem během dospělých let a sebepoznávání s nelibostí začala chápat, jak nevědomě kopíruji tendence mysli a chování, které se mně jako dítěti nelíbily. Postupně se mi dařilo některé mé převzaté a hluboce zakořeněné snažení odbourávat, záměrně některé věci nedělat, sama sebe jsem vedla k tomu dovolit si, nechat věci plynout, nechtít je dělat za každou cenu, vyhovět svým potřebám, abych nepřicházela o drahocennou energii a nedostávala sama sebe do stresu. Pousmívám se s radostí nad tím, že v některých směrech jsem už zvítězila sama nad sebou a z „domácí workoholičky“ se vyvinula žena, která umí být za určitých okolností i velmi laxní a nad věcí. Jenže naše dlouhodobé sklony a tendence se jsou jako mnohé jiné v nás navrstveny a můžeme sloupávat nepotřebné a nesloužící dál a dál. Naučit se nebýt otrokem domácnosti, nesnažit se být hospodyní, kterou zdobí dokonalá domácnost, i když ji to nadmíru vyčerpává, je ale mnohem snazší než u jiných věcí, které pro nás mají nějakou vyšší hodnotu…

 

K tomu pochopit to a hlavně se proměňovat nestačí znát poučku, že snaha o dokonalost je chiméra, za kterou je zbytečné se hnát. Obecně platná norma pro dokonalost neexistuje. Všichni si ji nastavujeme sami. Za dokonalé můžeme považovat, že vždycky děláme věci tak nejlépe, jak to umíme, v daném okamžiku, podle svých schopností a za daných okolností. Chce to po nás mít k sobě respekt, respekt ke svému tělu a k tomu, jak se cítíme. Aby život nebyl závod ani boj, ale abychom si ho užívali. Abychom nebyli tyranem sobě, abychom k sobě přistupovali s laskavostí. Pak budeme podobně laskaví i k druhým a život bude mnohem příjemnější.

 

 

 

 

Dnes jsou to přesně tři týdny, kdy v neděli 14. května odešel můj táta. Krátká doba na to, aby se s tím člověk smířil, necítil smutek a bolest. Ale dokonce i krátký čas na to, přijmout tento fakt jako realitu, protože jeho přítomnost a blízkost tak intenzívně a stále cítím.

 

Poslední dva měsíce jsem žila v jakémsi prolínajícím se časoprostoru. Při snaze vzpomenout si, kde jsem se v které dny nacházela, co dělala a jak po sobě události následovaly, získávám pocit, že mi paměť špatně slouží. Žití se odehrávalo ze dne na den, bez ambicí něco plánovat a přitom s plným prožíváním každého dne a každého okamžiku.

 

Chtěla bych psát o svém tátovi, ale nejde to. Teď to nejde. Jeden proslov o tom, jak skvělým člověkem byl, jsem už napsala. Musela jsem hned, pro rozloučení s ním nebylo odkladu. Teď ale prožívám fázi vstřebávání všeho, co v uplynulých týdnech proběhlo. 

 

A proč tedy dnes vůbec píšu? Protože se s vámi chci podělit o pro mě první jedinečnou zkušenost s tím, jak obrovským darem pro všechny zúčastněné může být odcházení někoho blízkého.  Mít možnost být s milovaným člověkem doma a společně až do poslední chvíle. Přes bolest v srdci, kterou zažíváme, je to prožitek úcty, pocty, respektu, pokory a hluboké lásky. Dotek Života a Věčnosti. Toho, že jsme tu spolu byli, jsme a budeme. Ať už to chápeme jakkoliv.

 

Poslední týdny mi taky potvrdily, jakou sílu má sounáležitost rodiny, z jaké hloubky k nám promlouvají naše kořeny, že krev není voda. Stejně tak mocná je ale i vzájemná provázanost neviditelnými nitkami lásky mezi všemi, kteří se jí otevřou, bez ohledu na to, jak dlouho se známe.

 

Dostalo se mi velké podpory a soucítění. Od vřelých objetí beze slov, přes posílané krásné obrázky pro povzbuzení a nádherné květiny pro potěchu, dokonce až po nabídku na soukromou canisterapii. Sama sobě teď dávám kromě laskavé péče i čas. A ten den za dnem přináší na úkor smutku čím dál více radosti z toho, jak dobrý náš táta byl, jak dobrý život měl a jaké štěstí bylo mít za tátu právě jeho.

 

A já celé ty týdny vím, že tohle je nový začátek. Pro mě začátek jiného prožívání života. Je to návrat k Životu.

 

 

 

 

Rovnováha je stav, ve kterém se cítíme dobře, můžeme to nazvat i pohodlně. Při pohodlí necítíme žádné nepříjemné tlaky, rozhození nebo vychýlení, pěkně si hovíme usazení v místě, které nám vyhovuje. K tomu je dobré si udělat pohov, ale všichni víme, že udržet si rovnováhu v životě není tak snadné jako se vystlat měkkými polštáři.

 

Naše tělo je naprogramované na to, aby si stále udržovalo svou vnitřní rovnováhu. Po biochemické stránce to můžeme nazvat homeostázou. Vše je ale v neustálém pohybu a i my se v průběhu života měníme, procházíme různými životními fázemi, které máme biologicky předurčené. Přechody mezi nimi jsou přirozené, ale nebývají lehké a projít jimi úplně bez povšimnutí bývá nemožné. Během nich zažíváme s naším tělem bouře, kdy jsme zmítáni procesy, na které máme jen pramalý vliv. Nebo se to tak v těch chvílích může zdát. Všichni jsme si prošli pubertální metamorfózou. I když na tu nás mohlo zpočátku spíš upozornit okolí poznámkou typu „No jo, to je ta puberta …“. Náhlý, ale velmi hluboký transformační proces zažívají maminky po porodu. Vzedmutí vlny proměn bývá tak silné, že nad našimi snahami o udržení rovnováhy naprosto ztrácíme kontrolu. Zdá se, že vše se tak nějak děje a my to můžeme jen pozorovat.

 

Všechny tyhle naše bouřlivé průchody do nových životních fází mají jednoho společného vnitřního průvodce. Náš hormonální systém. Fascinující svět chemických látek, žlázových orgánů, který je propojený s celým tělem a ovlivňuje jeho fungování po mnoha stránkách. Taky se mu někdy říká emoční mozek těla. A všem je nám jasné proč…

 

I tady platí, jak vevnitř, tak venku, jak venku, tak vevnitř. Rovnováha toho, jak žijeme, se odráží v rovnováze našich hormonů a naopak harmonie našich hormonů ovlivňuje to, jak dobře se v žití cítíme.

 

My ženy víme o vlivu hormonálních procesů na naši psychiku své! A naše okolí taky! V tomto okamžiku se směju, ale vždycky to k pousmání, natož ke smíchu není. Ale je dobré vědět, že i tady můžeme vystoupit ze zóny bezmoci a můžeme pro sebe hodně udělat, aby bylo lépe. Že cestu k rovnováze ovlivňujeme my samy. A platí to pro všechny fáze našeho hormonálního plutí, ať už setrvalejšími životními vodami, nebo těmi bouřlivějšími, ať už nás trápí obtíže spojené s naším menstruačním cyklem, toužíme po miminku a ono nepřichází, nebo jsme vykolejené v čase menopauzy. Vždycky můžeme pro sebe a naši rovnováhu hodně udělat. A to nejen v čase, kterému kralují váhy …