SNAHA O DOKONALOST je vysoce toxická. Nejen pro toho, kdo se o ni snaží, ale většinou i pro jeho okolí. Všichni jsme asi v životě poznali o dokonalost se snažícího člověka, který se stal tyranem nejen pro sebe, ale svou úpornou snahou o dokonalost trýznil i lidi okolo a doslova je tím nejen trápil, ale i trávil své vztahy. Hlavní újmu ale trpí ten, koho se tento sklon týká.
To, že o tom píšu, značí, že o tom i já sama vím své. Když máte numerologicky dány do života hned dvě šestky, nemůže to být jinak … Trénink na tomto poli jsem měla už od dětství. V čase dospívání jsem si, jak to tak bývá, říkala, že „takhle to já dělat nebudu“ … posléze jsem během dospělých let a sebepoznávání s nelibostí začala chápat, jak nevědomě kopíruji tendence mysli a chování, které se mně jako dítěti nelíbily. Postupně se mi dařilo některé mé převzaté a hluboce zakořeněné snažení odbourávat, záměrně některé věci nedělat, sama sebe jsem vedla k tomu dovolit si, nechat věci plynout, nechtít je dělat za každou cenu, vyhovět svým potřebám, abych nepřicházela o drahocennou energii a nedostávala sama sebe do stresu. Pousmívám se s radostí nad tím, že v některých směrech jsem už zvítězila sama nad sebou a z „domácí workoholičky“ se vyvinula žena, která umí být za určitých okolností i velmi laxní a nad věcí. Jenže naše dlouhodobé sklony a tendence se jsou jako mnohé jiné v nás navrstveno a můžeme sloupávat nepotřebné a nesloužící dál a dál. Naučit se nebýt otrokem domácnosti, nesnažit se být hospodyní, kterou zdobí dokonalá domácnost, i když ji to nadmíru vyčerpává, je ale mnohem snazší než u jiných věcí, které pro nás mají nějakou vyšší hodnotu…
K tomu pochopit to a hlavně se proměňovat nestačí znát poučku, že snaha o dokonalost je chiméra, za kterou je zbytečné se hnát. Obecně platná norma pro dokonalost neexistuje. Všichni si ji nastavujeme sami. Za dokonalé můžeme považovat, že vždycky děláme věci tak nejlépe, jak to umíme, v daném okamžiku, podle svých schopností a za daných okolností. Chce to po nás mít k sobě respekt, respekt ke svému tělu a k tomu, jak se cítíme. Aby život nebyl závod ani boj, ale abychom si ho užívali. Abychom nebyli tyranem sobě, abychom k sobě přistupovali s laskavostí. Pak budeme podobně laskaví i k druhým a život bude mnohem příjemnější.
Rovnováha je stav, ve kterém se cítíme dobře, můžeme to nazvat i pohodlně. Při pohodlí necítíme žádné nepříjemné tlaky, rozhození nebo vychýlení, pěkně si hovíme usazení v místě, které nám vyhovuje. K tomu je dobré si udělat pohov, ale všichni víme, že udržet si rovnováhu v životě není tak snadné jako se vystlat měkkými polštáři.
Naše tělo je naprogramované na to, aby si stále udržovalo svou vnitřní rovnováhu. Po biochemické stránce to můžeme nazvat homeostázou. Vše je ale v neustálém pohybu a i my se v průběhu života měníme, procházíme různými životními fázemi, které máme biologicky předurčené. Přechody mezi nimi jsou přirozené, ale nebývají lehké a projít jimi úplně bez povšimnutí bývá nemožné. Během nich zažíváme s naším tělem bouře, kdy jsme zmítáni procesy, na které máme jen pramalý vliv. Nebo se to tak v těch chvílích může zdát. Všichni jsme si prošli pubertální metamorfózou. I když na tu nás mohlo zpočátku spíš upozornit okolí poznámkou typu „No jo, to je ta puberta …“. Náhlý, ale velmi hluboký transformační proces zažívají maminky po porodu. Vzedmutí vlny proměn bývá tak silné, že nad našimi snahami o udržení rovnováhy naprosto ztrácíme kontrolu. Zdá se, že vše se tak nějak děje a my to můžeme jen pozorovat.
Všechny tyhle naše bouřlivé průchody do nových životních fází mají jednoho společného vnitřního průvodce. Náš hormonální systém. Fascinující svět chemických látek, žlázových orgánů, který je propojený s celým tělem a ovlivňuje jeho fungování po mnoha stránkách. Taky se mu někdy říká emoční mozek těla. A všem je nám jasné proč…
I tady platí, jak vevnitř, tak venku, jak venku, tak vevnitř. Rovnováha toho, jak žijeme, se odráží v rovnováze našich hormonů a naopak harmonie našich hormonů ovlivňuje to, jak dobře se v žití cítíme.
My ženy víme o vlivu hormonálních procesů na naši psychiku své! A naše okolí taky! V tomto okamžiku se směju, ale vždycky to k pousmání, natož ke smíchu není. Ale je dobré vědět, že i tady můžeme vystoupit ze zóny bezmoci a můžeme pro sebe hodně udělat, aby bylo lépe. Že cestu k rovnováze ovlivňujeme my samy. A platí to pro všechny fáze našeho hormonálního plutí, ať už setrvalejšími životními vodami, nebo těmi bouřlivějšími, ať už nás trápí obtíže spojené s naším menstruačním cyklem, toužíme po miminku a ono nepřichází, nebo jsme vykolejené v čase menopauzy. Vždycky můžeme pro sebe a naši rovnováhu hodně udělat. A to nejen v čase, kterému kralují váhy …
Máma … jednoduché slovo ze čtyř písmen a jen dvou hlásek, které tolik znamená. Dnes je to přesně dvacet let, co moje máma odešla. Bylo to v den, kdy jiný blízký člověk slavil významné kulaté narozeniny. Tehdy se to sešlo v jeden den. Tentokrát jsme jeho narozeniny s přičtením dvacítky slavili už včera. Oslava byla krásná. Doznívá. A většina slavících asi ještě spí. Mě vzbudilo světlo tohoto dne poměrně brzy, a tak mám k dispozici tichý čas o samotě, který moc potřebuji. Z okna koukám na úplně modrou jasnou oblohu, z východu prozářenou sluncem, na ní se prohánějí vlaštovky sem a tam, z hnízda do hnízda, aby nakrmily své děti. Jejich štěbetání, hlas holuba hřivnáče a zpěv ostatních poletujících opeřenců jsou zatím jediné hlasité zvuky, co slyším. Je klidné nedělní ráno. Neděle bývaly sváteční. Za starých dob bych možná v jiném životě právě šla do kostela. Já, ve svém nynějším životě a dnes, sedím v rozjímání sama a k pocitu chrámové výjimečnosti mi stačí blízkost naší andělské půdy a přírody kolem. A taky ten klid a možnost spočinout ve svém vnitřním klidu, ve svém těle. Vnímám tady a teď, ale ty ukotvené prožitky přítomnosti se mísí s minulostí. Jak jinak, dnes? Den před dvaceti lety byl pro mě jedním z nejtěžších v životě. Vše je zahojené, propuštěné, pochopené, přesto mi při psaní těchhle slov vlhnou oči. Už dlouho ve spojení s touto událostí v sobě cítím klid a hluboké smíření, přesto jsem se ani letos neubránila myšlenkám typu coby kdyby, co všechno jsme za těch uběhlých dvacet let mohli společně prožít, kdyby … lítost a soucítění s blízkým člověkem, jehož život byl mnohem kratší, než bychom si přáli, a taky pocity opuštěného zraněného dítěte ve mně. Vřeštění vlaštovek mě vrací zpátky, jakoby mi říkaly, všechno je v pořádku, život pokračuje. Do obrazu mi vstupuje zrzavo bílá kočka, aby tuhle informaci potvrdila.
Jedním z nejsilnějších zážitků včerejšího večera bylo setkání s dětskou nevinností. Máme v rodině devítiměsíční holčičku. Dostala do života nádherné jméno Olívie. A tenhle rodinný poklad mi byl na chvíli svěřen do náruče. Pohled zblízka do jejích tmavých očí mi na chvíli zastavil svět. Jistě mezi námi proběhlo spojení, jehož hloubku ani nedokážu pojmout. Já ne, ona možná ano. A pak nastalo něco, co jsem nečekala. Opřela si něžně své čelíčko o mé čelo, měkce a klidně. Cítila jsem to tak lehce, jako by se do mě vpila. Po chvíli si začala mou tvář jakoby očichávat a pak jsem dostala jemnou pusinku na tvář, svým malým tělíčkem ke mně přilnula … z vnějšího pohledu se udála obyčejná věc, ale z perspektivy mého vnímání to byl naprosto nádherný výjimečný zážitek. Bylo to setkání s takovou čistotou a nevinností, která vás s jistotou a rychlostí světla propojí s vaším srdcem. Prchavé okamžiky v pravdě, odevzdání a vesmírně nesmírné blaženosti. Magické prožitky, které jedné zralé ženě dokáže přinést jedno malé dítě. Spojení s nevinností dítěte i mámou ve mně. Spojení se životem.
Během posledních pěti týdnů, jejichž milníky byly dvacetileté výročí posledních narozenin a pak odchodu mé mámy, jsem vyslechla několik silných příběhů, týkajících se zrození i smrti. Byla jsem nablízku osobě v okamžiku, kdy odešla její maminka. Společně s další ženou jsme v tichosti, soucítění, respektu a laskavosti srdce sdílely životní chvíle druhého člověka, které jsou bolestné, ale i posvátné, mezi zemí a nebem. Od kohosi jsme dostaly důvěru a poctění být nablízku. A já jsem pochopila, že snad opravdu jen být, ale být v srdci, je v takové chvíli jediné, co je potřeba. Je mi jasné, že tato zkušenost a právě v tomto čase byla i pro mě samotnou velmi významná.
A tak teď sedím v kuchyni, koukám z okna. Včera ráno jsem byla šťastná, že letos nebudu „muset“ v jediný den prožívat bujarou oslavu narozenin a zároveň si připomínat výročí odchodu mé mámy. Všechny silné zážitky posledního času, ale i těch dávných, se mísí. Mezitím se den rozeběhl a slyším, že za chvíli tu už nebudu sama. Smutek ve mně je, ale chci, aby i dnešní den byl oslavou. Dnes oslavou života mé mámy. Protože byla. A protože stále je, minimálně ve mně a v mém bráchovi. A taky oslavou života, který trvá. Všechno je tak, jak má být. A s touto tečkou slyším ze zahrady zamňoukání … i kočka řekla ano. Je čas vstát a dál plynout se životem.
Dnes 12. září má svátek MARIE. Těžko se najde ten, kdo o té nejslavnější Marii neslyšel. A každý z nás asi nějakou nositelku tohoto jména zná. Já jsem dostala do počátku života a do své krve hned dvě. Obě moje babičky se tak jmenovaly. Jim dnes budu přát jen v duchu, psát přání budu jedné řecké Marii, mé blízké, i když vzdálené, duši. Kdybych měla zvolit jednu jedinou kvalitu, kterou pro mě Marie zosobňuje, byla by to LASKAvost. Obě mé babičky ji v sobě měly a každá z nich mi ji dala, i když jiným způsobem a v jiné mé životní etapě, ale obě mě díky ní velmi ovlivnily. Význam laskavosti, které se mi od nich dostalo, jsem plně pochopila až dlouho potom, co jsem dospěla, ony tu už nebyly, a tak díky mohu jen vysílat do jiných sfér.
Cesta ke SLAVNÉ MARII byla mnohem delší. Ovlivněná mým ne příliš pozitivním vztahem ke všemu, co bylo blízké jakémukoliv náboženství a církvi. Obrázky líbezné madony držící v náručí Ježíška se mi jako dítěti líbily, ale okamžité spojení s obrazem krvácejícího Krista na kříži, jakékoliv další zalíbení hned odneslo. Dnes je pro mě Marie velmi významnou patronkou a taky archetypem toho, co my všichni a tento svět velmi velmi velmi potřebujeme. A co jiného než LASKAvost by to mělo být?
Už několik let putuji za Marií. Tam, kde se právě nacházím, vyhledávám poutní místa jí zasvěcená. Jen některá jsou mi skutečně blízká a na ty se vracím. Mému muži vždycky říkám, chci tam za Maruškou. Ještěže má rád architekturu i přírodní odlehlá místa, a tak pro něj podobná zastavení nejsou muka. Ví, že pak potřebuji klid a svůj prostor na naladění, aby ke mně promluvilo a přišlo to, co má, pokud je to pro mě připravené.
Právě svátkem Marie pro mě, a jistě to je kolektivní zkušenost, začíná významný čas návratu k sobě. Záchvěvy léta, ještě prosluněné dny, ale už i ranní mlhy a brzy jinovatka, ohlašují příchod podzimu, a to často mnohem dřív, než den podzimní rovnodennosti. Po Marušce i Matka Země volá o naši pozornost … ale nepředbíhejme, jsme teprve na začátku …
... s LÁSKOU přeji všem MARIÍM krásný sváteční den.
Tenhle dvojkový rok by měl být podle numerologických a jiných předpokladů naplněný rozvíjením vztahů, měl by přát sdílení a setkávání, a to i s těmi, které vídáme zřídka. Po uplynulých dvou letech je to dobře načasovaná numerologická konstelace. Podle dat narození některých členů v naší rodině bylo jasné, že k takovým setkáváním letos dojde. Jinak jsem ale na začátku roku žádné konkrétní plány vzhledem k situaci ještě neměla.
Téma ale uvnitř pracovalo samo, i bez mého záměru. Už v lednu a únoru se hlásily rodinné kořeny, v různých vzpomínkách, v propojení s mým životem, to i ve snech. Týkaly se stěhování, mého v minulosti, i mé rodiny a mých předků, vykořenění a zapouštění nových kořenů … Pak přišly události na východ od nás … a téma zesílilo. Už proto, že předci mých blízkých kdysi z těch východních oblastí přišli.
Někdy se stávají souhry „náhod“, které nám ukáží, že kdybychom byli opravdu hodně natvrdlí, tak si všimnout musíme. V zimě jsem se přihlásila na jeden kurz, který se měl konat na jaře ve východních Čechách. Když jsem hledala v tom místě ubytování, všimla jsem si názvu vedlejší vesnice, která ani vlastně vedlejší není, protože jsou spolu ty dvě spojené v jednu. Vzpomněla jsem si, že moje babička kdysi podobný název hodně krát použila ve svých vyprávěních. Věděla jsem, že z téhle oblasti pocházela rodina mého tatínka. Nikdy jsem tam nebyla a dlouho jsem se tam chtěla podívat. Tak jsem hned nahlédla do rodinných „sebraných spisů“ vzpomínek a našla, že ten název opravdu odpovídá. Můj tatínek a jeho sestra mi to potvrdili a přidali spoustu podrobností. Dozvěděla jsem se, že ano, právě v té vesnici měli moji prarodiče dům s obchodem a ano, právě v této vesnici najdu na hřbitově rodinný hrob, ve kterém jsou tato prababička, pradědeček a taky pratety a prastrýci pochovaní… Vzhledem k tomu, že cíl mého studia, za kterým jsem tam měla jet, se dotýká samotné podstaty života v nás, měla pro mě tahle synchronicita velký význam. Byly to další kroky hlouběji k sobě.
Na hřbitov jsem se vydala hned první den mého pobytu. Bylo to navečer, sluníčko zlatě svítilo, byla jsem tam úplně sama. Tiché místo pod velmi starými vzrostlými stromy s výhledem do krajiny. Byl to silný pocit dívat se na jména mých předků, většinou s mým rodovým příjmením, vytesaným do žuly. Navíc tahle žula pochází z lomu na Vysočině, který řídil můj děda a v domě nedaleko od něj se narodil můj táta … S překvapením jsem si ale uvědomila, že ten pocit není tak silný, jak bych čekala. Byla jsem klidná a vyrovnaná, nekonaly se žádné vypjaté emoce a neovladatelné dojetí. Určitě i proto, že žádného z těch předků jsem si osobně ze svého života nepamatovala, ale taky proto, že s tímhle tématem v sobě pracuju dlouho a blízkost k těmto předkům cítím stále. Spíš jsem měla pocit, že jsem tam měla být pro poděkování a určité završení. Vděčnost za vše, co bylo předáno, z čeho je možné čerpat a vědomí toho, že ať jsem, kde jsem, nosím si své kořeny v sobě. Ale zároveň jsem svobodná ve svých rozhodnutích, tvořím si svůj život sama a opírám se především o svou vlastní sílu. A taky to, že naši předci žili v jiných podmínkách, že proměny, kterými procházíme my, oni neprožili. I přes ty kořeny jsme jiní.
A teď přišel květen a s ním pozvání na rodinné setkání do rodných Jižních Čech. V tak velké sestavě jsme se neviděli dlouho. Čtyři generace příbuzných ve věkovém rozpětí pět až dvaaosmdesát let, tety a strejdové, sestřenice a bratranci, jejich děti a děti těchto dětí … Mnozí z nich znají od kolébky mě a já si zase pamatuju od kolébky jiné. Nepočítala jsem to, ale bylo nás opravdu dost. Jak se dokáže počet dva během let rozmnožit! Moje maminka byla ze čtyř sester, to už je dobrý základ. Hovory byly veselé, dost jsme se nasmáli, radost ovládala prostor. Smutné okamžiky přišly jen při vzpomínce na ty, kteří už přijít nemohli. Byl to i večer objevů. Můj syn se podivoval nad tím, kolik z přítomných žen je podobných jeho babičce. Odkryly se i některé tajuplné momenty z rodinné historie. A já jsem ve svých 52 letech konečně zjistila, po kom mám svou vrozenou a mnohdy neovladatelnou náklonnost ke zvířatům, a to hlavně ke psům. A taky jsem si uvědomila, jak pestrá ta naše rodinná mozaika je a kolik inspirace můžeme navzájem získat. Viděla jsem starostlivé mámy a táty i rozesmáté tváře babiček, jejichž smích je tak nakažlivý, že jen být v jejich blízkosti nabíjí. A taky se mi oživily dramatické životní příběhy. Statečnost těch, kterým osud uštědřil bolavé rány, které se nikdy nemůžou úplně zahojit, při vzpomínce vždycky přinesou stín na tváři. A oni ale přesto dokáží žít naplněný život a veselit se z něj. Kolik starostlivosti, podpory, síly a sounáležitosti může vzniknout, aby se rodina semkla a dokázala zvládnout situace, které můžeme pojmenovat jako tragické. A kolik odvahy, odhodlání, trpělivosti, hrdinství a spousty dalšího ze sebe musí vykřesat ten, komu se z minuty na minutu obrátí život vzhůru nohama a pak dlouho trvá, než se mu vrátí jeho, byť pozměněný, život zpět… všechna ta uvědomění a prožitky z tohoto setkání ve mně budou ještě dlouho pracovat. Cítím, že jsem jimi završila své zakořenění i směrem k druhé rodinné větvi a síla, která z něj ke mně proudí, je velmi posilující.
Krev skutečně není jen voda. Nese v sobě mnoho důležitých informací, a když je umíme číst, může nás to velmi obohatit. Někdy její „pozitivní výbavou“ a jindy „chybami“, ze kterých se můžeme poučit. Naše rodina, do které se rodíme, je prvotní cvičební pole, ze kterého můžeme růst.
P.S. V zimě jsem usoudila, že naše „sebrané rodinné spisy“ si zaslouží důstojné uložení. Tak přišla tato krásná truhla v mojí milované tyrkysové barvě a hlavně s vyřezaným reliéfem stromu života. A brzy na to jsem objevila taky tyrkysovou velrybu … lepší strážkyni hlubin našich rodinných pamětí jsem si nemohla přát.