Síla přání je mocná. V pátek večer jsme se letos poprvé vydali do festivalových ulic Karlových Varů a já si pod billboardem filmu Late Night s Emmou Thompson povzdechla, ten film bych chtěla vidět. Myšlenka jen prolétla hlavou, ale s patřičným prožitkem. To stačilo. Když včera před pátou zavolal kamarád, jestli místo nich nechceme jít právě na tento film, radostně jsem zajásala. Do projekce zbývala hodina, a tak jsme byli celí šťastní, když jsme do Thermalu dorazili včas. Až u vstupu do hlavního sálu nám došlo, kam jdeme. Kamarád se zapomněl zmínit, že nejdeme jen na film, ale i na samotné zakončení festivalu … pohled na večerní toalety a smokingy nám vše rychle objasnil. A pohled na nás taky. Já sice v šatech dlouhých až k zemi, ale v žabkách a můj muž ještě „hůř“ džíny, zářivě bílé triko s potiskem a tenisky … s odvahou (pro někoho spíše drzostí, nesoudností či nepatřičností?) jsme přistoupili ke vchodu s lístky v ruce a s úsměvem. Užaslý výraz na tvářích hostesek vystřídala pevně znějící informace, že nesplňujeme předepsaný dress code. Stejně jistě ale mile, a v této situaci připouštím i trochu naivně, jsem vysvětlila, že jsme dostali lístky na poslední chvíli. Slečny měly srdce na pravém místě a vpustily nás dovnitř s dovětkem, že na afterparty do Puppu v tomto oblečení už opravdu jít nemůžeme. K jejich profesionalitě nutno podotknout, že by se tak jistě nestalo, kdybychom měli místa v přízemí a ne na balkóně.

 

Ač jsme se pak snažili proplouvat prostorem nenápadně, působili jsme příliš nápadně a vzbuzovali zájem i celebrit asi více, než kdybychom na sobě měli outfity od těch nejvěhlasnějších návrhářů. Za sebe mohu říct, že jsem se zcela jistě cítila mnohem lépe, než kdybych na sobě takový model měla. V uvolněnosti a radosti jsme si celý večer užili. Můj muž s přívěskem se symbolem peace na krku vtipkoval, že vypadáme, jako kdybychom na festival přijeli rovnou z Mataly … krétského útočiště hippies, kde jsme ještě minulý týden opravdu byli :-) 

Co se týká mě, měl tak trochu pravdu. Díky tomu, co dělám, se stále více vzdaluji uniformním způsobům, cením si volnosti, svobody a přirozenosti, a stále méně jsem ochotná se vměstnávat do předepsaných škatulek a konformit. To ale neznamená, že přirozeně nectím situace a prostředí, ve kterých se nacházím. Dnešní večer byl jen omyl, na kterém jsem si ale k mé radosti uvědomila, že se mé sebe-vědomí a to, jak se cítím, neodvíjí od toho, co mám právě na sobě.

 

Ani nejluxusnější šaty nepomohou, pokud se ve svém těle necítíme dobře. Stejně tak i ten nejzdařilejší makeup nezakryje naši nespokojenost a strádání. Naopak štěstím zářící oči, úsměv a energie, která z nás sálá, jsou tím pravým charismatem, které zaujme. Jako ve všem jde o úroveň našeho vnímání. Jestli vidíme jen to materiální a zjevné, nebo jsme zvyklí vědomě vnímat svět ve vícero dimenzích. Pak vidíme tu pravou tvář a vnější obal nás neošálí. Je to osobnost, kterou vidíme. Právě to jsem si uvědomila, když jsem v předsálí potkala paní režisérku Němcovou. Nepamatuji se, co měla na sobě, tuším, že snad černý kalhotový kostým. Působila velmi nenápadně, ale přitáhla moji pozornost úplně stejně, jako když jsem ji před nedávnem viděla v jednom supermarketu na Letné. To její osobnost a i beze slov byla tím magnetem.

Podle mě rčení „Šaty dělají člověka“ patří do minulosti. Je totiž spojené s tím, že chceme-li nějak působit a udělat patřičný dojem, je nutné se tomu svým obalem přizpůsobit. Věřím, že nastává doba pravdivosti a projeví se i v tom, že pochopíme, že nejdůležitější je být pravdivě tím, kým doopravdy jsme. Že budeme tak sebevědomě ukotvení a šťastní sami v sobě, že budeme ctít, jak u sebe, tak u druhých to, jak se cítí nejlépe a tak se také budeme navzájem vidět. Bez posuzování a s respektem.

 Takže příště jen vyměním žabky za balerínky :-) 

 

 

Přesně si pamatuji na okamžik, kdy jsem před lety na webu objevila stránky Školy pánevního dna, Metodu 3x3 a kurzy Tajemství Renaty Sahani. Tehdy se objevil pocit, vjem, že jeden díl poznání přesně zapadl na místo v mé mysli, které na něj do té doby čekalo. Vjem, kterým mi má intuice vždy hlásí, že jsem pro sebe objevila to pravé.

 

Od mládí jsem zvyklá otázky zdraví vnímat nejen optikou fyzického těla, ale také přes emoce a psychiku, čemuž se nyní říká psychosomatický přístup. Později se k tomuto pohledu přidala nejen díky józe úroveň energie, ale také otázky spirituality a vědomého žití. Proto mi Metoda 3x3, která se věnuje pánevnímu dnu z více rovin, byla od začátku tak blízká.

 

S prvními laickými semináři pánevního dna (Tajemství pánevního dna I., II., Bioenergetická cvičení, Gynejóga) přišel krásný čas sebepoznávání tajů mého vlastního pánevního dna. Znalost techniky používání svalů pánevního dna mi pomohla cítit se komfortněji v oblasti kříže (hlavně tzv. SI skloubení) a beder, o kterou potřebuji stále pečovat s ohledem na zvýšenou bederní lordózu, kterou mě příroda obdařila. V kombinaci správné aktivace svalů pánevního dna, prohloubením dechu do oblasti pánve a jógy jsem tak našla ideální propojení péče o spodní část mých zad.

 

Osobně mě ale metoda obohatila mnohem více než „jen“ na úrovni fyzického zdraví. To, co považuji za ještě cennější, je to, že jsem ke své pánvi získala úplně jiný vztah. Ačkoliv jsem díky józe a jiným naukám byla zvyklá citlivě a pozorně vnímat své tělo, změnil se celkově pocit vnímání mé pánve. Nyní je pro mě místem, kde vnímám plně své bytí tady a teď. Je to místo těla, které mě v propojení přes nohy spojuje se zemí, jež nás ukotvuje v realitě, dodává klid a schopnost zhmotňovat své záměry. Pro mě se pánev stala místem, kde se ve svém těle cítím být skutečně a přítomně Doma. Místem mé stability a vnitřní síly.

 

Za tyto dary poznání jsem velmi vděčná. Protože pomohly mně samotné, chtěla jsem je šířit dále. Proto jsem nejprve absolvovala dlouhodobý certifikovaný lektorský kurz Školy pánevního dna a později ještě dlouhodobý Akreditovaný lektorský kurz. Těší mě, že již několik let mohu předávat dalším ženám to, co mě samotnou velmi obohatilo, čeho si cením a co považuji za jeden ze základů ženského zdraví. A i zkušenosti mých klientek mě o hodnotě této metody stále přesvědčují.

 

 

Klidně by mi mohli zpívat „Jsi má, levandulová,…“, ale u mě by to bylo spíš růžovolevandulová, … pro tyhle dvě rostliny mám opravdu slabost a teď si jich užívám plnými doušky, nebo spíš plným dechem. Miluju tu nádhernou směsici vůní růží a levandule. První roky pěstování jsem se levandule doslova nemohla nabažit a sklidila každý fialově kvetoucí klásek – jako kytičku na pověšení, do vonných polštářků, na pečení, na dárky,… Teď natrhám už jen pár a o všechno ostatní se štědře podělím s motýly, čmeláky, včelami, vosami,… na terase je nebývale živo a mě baví pozorovat ten přelétavý cvrkot. Někdy to vypadá, že si na naší levanduli dal dostaveníčko hmyz z dalekého širokého okolí. Ještě nikdy se mi nestalo, že by mě naši hmyzí hosté napadli a uštědřili mi nějaké bodnutí. A to do té voňavé nádhery vkládám nejen ruce, ale bořím i svůj nos. Prostě tu žijeme v symbióze. To ovšem platí jen o lidských členech rodiny. Z naší fenky, jinak nejmírumilovnějšího psa na světě, se v letním čase stává krutý zabiják. Dráždí ji všechno to bzučení a létání kolem a záhony levandule jsou místem, kde si chladí svou žáhu. Občas ji podezřívám z toho, že se stala závislá na včelím a vosím jedu a musí si denně doplňovat svou dávku.

 

 

Vrchol levandulové sezóny každý rok slavím po svém – pečením levandulových sušenek podle provensálského receptu. V kuchyni to voní tak intenzívně, že kdyby levandule obsahovala opiáty, byla bych jistojistě v rauši … no vlastně jsem – ve sladkém levandulovém opojení smyslů :-) 

 

 

 

A tady je recept na tuhle voňavou pochoutku :-)

 

Levandulové sušenky

 Jsou jednoduché, výborné, vhodné i jako dárek na letní party. Levandulové sušenky nejsou přímo vzorem zdravé kuchyně, ale pokud se o ně podělíte jako já s velkou skupinou přátel, pochutnáte si, uděláte radost druhým a na výčitky o kaloriích můžete zapomenout!

 Levandule je spolu s růžemi mou květinovou favoritkou. Mám pro ni opravdu slabost. Stejně tak jako růže je mi sympatická svou vícestrannou užitečností. Poslouží jako vonná dekorace, provoní prádelníky a odradí případné hmyzí vetřelce a olej z ní nás ochrání před nájezdy komárů a jiných obtěžujících tvorů. Levandule je ale na jihu stejně často využívána i v kuchyni. Používá se podobně jako vanilka k provonění cukru, najdeme ji v čokoládě i ovocných kompotech, ale třeba také v sušenkách.

Pro mě jsou levandulové sušenky symbolem léta. Peču je pouze o prázdninách, když je má levandule v té nejlepší „kondici“ a používám ji čerstvou. Variantu se sušenými květy mám také vyzkoušenou a poslouží vám stejně dobře. Pozor je potřeba dát jen na zdroj sušené levandule, aby nebyla nikterak chemicky ošetřena.

 

 2 lžičky sušených levandulových květů nebo 4 lžičky čerstvých, 100g másla, 50g třtinového cukru krupice, 125g hladké pšeničné bio mouky + trocha na pomoučení válu, 1 lžíce bio kukuřičné mouky, 1 lžíce mletých mandlí, 1 + 2 lžičky vody, 1 vejce, 1 žloutek

 Levandulové květy promneme v dlaních tak, aby nám pro pečení zbyla jen kvítka bez stonků. Máslo a cukr vložíme do mísy a rozmixujeme do nadýchané směsi. Přidáme k ní prosátou pšeničnou i kukuřičnou mouku, mleté mandle, levandulové květy, 1 lžičku vody a celé vejce. Vše zpracujeme v kompaktní těsto. V případě, že by těsto stále lepilo, přidáme trochu mouky. Těsto poprášíme moukou, zabalíme do potravinářské fólie a dáme vychladit do ledničky nejméně na hodinu.

Troubu si předehřejeme na 180°C, plech vyložíme pečícím papírem. Z těsta na pomoučeném vále rozválíme placku. Je lépe tak jako u jiného vykrajovaného cukroví, aby byla ne příliš tenká, aby se při pečení sušenky příliš nepálily a byly chutnější. Z placky vykrajujeme kolečka, kytičky či jiné tvary a klademe je na plech.

V hrnečku si ušleháme žloutek se dvěma lžičkami vody a touto směsí potřeme sušenky na plechu. Pečeme cca 12 minut, až povrch sušenek mírně zezlátne.

Sušenky necháme na plechu vychladnout a pak je uložíme do dobře uzavíratelné nádoby.

 

Užijte si je všemi smysly!