Dnes je mezinárodní den za odstranění násilí páchaného na ženách. To je velmi silné téma. Pro každou ženu, i když si to neuvědomuje, jedno z nejsilnějších. Já sama jsem ženou, která žije velmi šťastný život i ve vztahu k mužům.  Základy toho jistě začínají u mého tatínka. Z dětství si pamatuji, že se vždy k ženám choval galantně a s respektem. Dnes by se řeklo „stará škola“, ale u něj to nebyl žádný naškrobený postoj, prostě to tak měl přirozeně nastavené. Takový sympatický gentleman. Odnesla jsem si do vínku předlohu, že tak to má být. Matrice byla vtisknuta a podle ní jsem ve svém životě potkávala muže. Když odhlédnu od nahodile potkaných opilců, kterým je jedno, jestli na ulici řvou na mě nebo na někoho jiného, nemůžu si na chování mužů stěžovat. A můj muž krásně zapadá do šablony, vytvořené mým tatínkem.

Ačkoliv vycházím stejně dobře se ženami jako s muži, nesu si v sobě už od mládí určitou odbojnost k mužskému pohlaví, asi tak nějak pro jistotu … podloženou ne vlastní zkušeností, ale velmi mnoha generacemi před námi. Kolektivní paměť, propojení se zkušenostmi našich předků, předkyň, jsou přítomné tak jako tak. Tato zranění vyplouvají na povrch, zvědomují se, aby mohla být vyléčena. Bylo mnoho rozhovorů při mých kurzech a seminářích, kdy se objevilo v ženském kruhu toto téma. Mnoho žen ani dnes nemá tak pozitivní životní zkušenost jako já. Přesto jsme se vždy shodly na tom, že máme velké štěstí v jaké zemi a v jakém čase jsme se narodily. Můžeme náš „civilizovaný svět“ v mnoha směrech hodnotit negativně, ale z pohledu posledních tisíciletí a i ve srovnání s mnoha zeměmi dneška, jsem přesvědčená, že to tak je. Jak říká moje moudrá teta, „Šárinko, nás dvě by kdysi určitě upálili.“  Ano, jsou v naší minulosti i velmi temná období, kdy ženy trpěly nejen z pozice nerovného postavení ve společnosti, ale i z jiných důvodů, které jdou napříč staletími.  Silně se mi tato otázka připomněla letos v létě v Bílých Karpatech, když jsem nahlédla do tzv. Krevní knihy Bojkovic, kam byly zapisovány tresty za prohřešky. Jako první byl zaznamenán případ dívky v roce 1630, která byla trestem smrti potrestána za to, že sbírala byliny …

To je minulost. Zodpovědnost za ni si v sobě neseme všichni, muži i ženy, a nalezení odpuštění je také na nás. Žijeme ale nyní a nyní vytváříme tkanivo dalších příběhů žen a mužů a to, nakolik se budou tyto příběhy odvíjet bez násilí.

Bývala jsem hodná holčička a vzorná žačka. Takový ten typ, který paní učitelky milují. Visela jsem očima na jejich rtech a hltala každé slovo. S kamarádkou jsme hrály hru na počet získaných jedniček. Zvlášť dobře si pamatuji na večer, kdy jsem před spaním zjistila, že jsem zapomněla na zkoušení z vlastivědy následující den. Tak to se mnou otřáslo, že jsem vybičovala veškeré své soustředění na maximum a zadanou kapitolu do sebe doslova „nasála“. Možná už tehdy skvěle zafungovala moje intuice. Příští den jsem opravdu byla vyvolána k tabuli. Látku jsem odrecitovala, jako bych ji četla ze čtecího zařízení. Vysloužila jsem si posměch „Ty jsi spolkla magneťák!“.  Studovala jsem a studovala. Kdybych byla obdařena lepší dlouhodobou pamětí, než jsem byla, mohla bych mít ze sebe i dnes dobrý pocit, že jsem dost vzdělaná… Opak je však, asi naštěstí, pravdou, takže moje hlava není přetížena ničím pro obyčejný život nezbytným. Asi ví, co dělá. Studuji stále a můj muž říká, že budu asi věčnou studentkou. Má pravdu, ono mě to totiž tak baví! Ale teď studuji jen a výlučně to, co mě baví. Naopak představa, že bych byla nucena do sebe drtit kvanta informací, která mě nezajímají a pak z toho ještě byla zkoušena, ve mně vyvolává odpor.

Ano, v první části svého života jsem bývala racionální, intelektuálně založenou bytůstkou. Už tehdy se ale projevovaly náznaky, že to se mnou bude i trochu jinak. Byly však ještě schované pod povrchem, takže nad úvahami o studiu filozofie zvítězila praktičnost studia zahraničního obchodu na VŠE. Následovalo pár let bankovní praxe, kterou jsem zakončila v pobočce jedné významné zahraniční banky v centru Prahy. Pro někoho to mohla být příležitost skvělé kariéry, pro mě období, kdy jsem pochopila, že tam bych nešťastná nebyla. V uších mi zůstala věta, kterou o mně řekl šéf jednoho oddělení své přítelkyni, mé kamarádce: „Ona hledá harmonii a tady ji nenajde.“ Byl obchodník s dobrým odhadem na lidi. Věděl o mně to, co já tehdy ještě nevěděla. Že právě harmonie je mým životním tématem.

A pak přišla etapa, která byla více o životě než o práci a která mi otevřela dveře k hlubšímu vnitřnímu poznávání. K tomu podstatnému, co je v nynějším světě považováno stále ještě za méně hodnotné. K moudrosti, kterou si v sobě nosíme, cítíme, víme. Obrátila jsem se v mnoha směrech více k přírodě a ta mě vedla, kam bylo potřeba.  Ještě stále ale měla navrch ta moje Šárka intelektuálka. Při každém rozhodování jsem shromažďovala informace, zvažovala pro a proti. Velmi zodpovědně a velmi důkladně. Až mě to samotnou unavovalo. Říkám tomu „Šárčino racionální kolečko“. Postupně jsem přišla na to, že ve většině případů správné řešení znám už na samotném jeho začátku. Intuice ho zná, prostě to vím. Ale má racionální mysl mě nutila vše analyzovat, vyhodnotit, býti si jistá. Život si však vždy najde cestu. A tak jsem se začala překlápět z něčeho, co by se dalo nazvat společensky podmíněným „továrním nastavením“, do jiného, více ženského módu. Nastal pro mě čas, který jsem si pojmenovala jako rozvolňování. Tento čas stále trvá. Někdy svého syna škádlím, když ho připravuji na to, že ze mě jednou bude stará hipízačka. Ve skutečnosti nyní na prahu 50 cítím, že nastává období, kdy blízkost rovnováhy a harmonie je blíže než kdykoliv před tím. Nelituji toho, že cesta k místu, kde se nacházím teď, nebyla úplně přímá.  Že jsem od začátku nebyla filozofka, nebo pro jiné bláznivá ezoterička. Díky tomu znám i ten druhý svět, svět obchodu byznysu, čísel a ekonomických teorií a jiných mně už vzdálených věcí. Mám pochopení pro ty, kteří jsou v tomto světě nešťastní a hledají proč.

Rozum je dobrým služebníkem, ale nejlépe se rozhoduji jinak. Stačí malá chvíle zastavení, nacítění se a vím. Můj muž říká: „Já vím, Šári. Naciť se…“ :-) 

Žijeme v kraji živých vod.  Každý kraj je něčím výjimečný. Ten náš karlovarský jistě množstvím pramenů. „… okolí Teplé v kterékoli části, ať v kopcích, údolích nebo lesích, u cest i mimo cesty, je tak přesycené kyselkami, že je nelze spočítat …“ To jsou prý slova Bohuslava Balbína ze sedmnáctého století.

Teprve nedávno jsem se dozvěděla o projektu z roku 2006, který si mimo jiné vzal za své postarat se o několik z těchto pramenů a přivést je do povědomí lidí. Tento projekt se přímo jmenuje KRAJ ŽIVÝCH VOD. Tento rok se bohužel vzhledem k současné situaci nekonaly tradiční oslavy Dne živých vod 28. října, ale věřím, že ten příští budeme mít opět možnost se jich zúčastnit.

Dnes jsem se sama vydala za prvním z těchto opečovaných pramenů, tím pro mě nejbližším, tak říkajíc přímo do sousedství. Je jím Železitý pramen u lesního mlýna v Bochově. Celý den byl prosluněný, ale jak jsem se vyrazila na cestu z Andělské Hory, objevila se v krajině mlha. Nesla se i nad bochovským rybníkem a provázela mě celou cestu až k prameni. Byl to dost zvláštní pocit… No, ona cesta „K SAMOTNÉMU PRAMENI“ nebývá lehká, mnohé je zahaleno a teprve postupně se odkrývá … pramen se ale neschoval. Že je železitý prozrazuje jeho krásná barva. I celé vyhloubené koryto vypadá jako oranžové. O co je barva výraznější, o to je pramínek jemnější a téměř neslyšitelný. Jako strážce se nad ním sklání převislý jasan. Místo je to krásné, určitě se k němu ještě vrátím. A už teď vybírám, ke které živé vodě se vydám příště.

Dnes je dušičkový den. Hřbitovy nejsou místem, které vyhledávám, ale na tři zážitky s nimi spojené nemůžu zapomenout. Zážitek první. Jsou mi tak čtyři roky a jdeme s rodiči na táborský hřbitov. U brány je uvázaný pejsek, je mi ho líto a chci se s ním kamarádit. On se mnou ne. Bylo to jedinkrát v životě, kdy mě pes kousnul. Od té doby jsem k jezevčíkům nedůvěřivá, ale od lásky ke psům mě to neodradilo!

Vyrostla jsem v Bohnicích. Pokaždé, když to někde řeknu, objeví se úsměv a můj dodatek, že před plotem. Ale za plotem to znám taky dobře. Díky procházkám v krásném parku. K bohnické léčebně patřilo vždycky ještě jedno místo. Bohnický hřbitov bláznů. Na vzdálenějším odlehlém místě, za starým ovocným sadem. Bývaly doby, kdy jsem do jeho blízkosti chodívala pravidelně. Sama nebo s kamarádkou. Zeď hřbitova totiž sousedila se statkem, kde chovali koně a to býval pro mě ten nejsilnější magnet! Trvalo to nějakou chvíli, než jsme se s kamarádkou osmělily a šly hřbitov prozkoumat. Byl opuštěný, velmi ponurý a tajemný. Vysoké zdi a stromy nepropouštěly téměř žádné slunce, náhrobky byly popadané, rozbité, cestičky a většina ostatního byly zarostlé břečťanem. Jediné, co vnášelo trochu barvy do tohoto prostoru, byly květy fialek. Byly jsme tam vždy úplně samy a cítily se jako součást nějakého hororu. O hřbitovu se vyprávěly hrůzostrašné historky a ten, kdo mohl vnímat jeho atmosféru, jim taky mohl věřit. Už je to opravdu dávno, kdy jsem tam byla naposledy. Před pár lety se vzpomínky oživily. Můj syn mi vyprávěl, jak ho jeho bratranec vzal v Praze na hodně strašidelné místo. Tak strašidelné, že si to prý nedokážu představit. Po chvíli mi došlo, že myslí právě tenhle hřbitov.

Moje poslední vzpomínka se váže k jinému pražskému hřbitovu. Naopak velmi nenápadnému, o kterém jsem ani já do jednoho pátečního večera před mnoha lety taky nevěděla. Míjí ho všichni při cestě od Pražského výstaviště do Veletržní ulice. Ten letní večer jsem právě tudy šla do blízké tělocvičny Sokola. Při chůzi podél hřbitovní zdi jsem uslyšela hlas. Velmi slabý a tlumený hlas, který říkal „Pomóóóc“. Nejdříve jsem si myslela, že mám nějaké „slyšení“. Nikde nikdo kolem nebyl. Bylo to v časech, kdy bývala Praha o horkých letních dnech prázdná. Hlas jsem ale slyšela dál. Zastavila jsem se, abych se zaposlouchala a zjistila, odkud vychází. A tehdy jsem si teprve všimla, že jsem před chvílí minula velkou kovanou hřbitovní bránu. Za ní byla schovaná malá stařenka a ten úpěnlivý hlásek patřil jí … vysvětlila mi, že jí nedávno umřel manžel, že se u jeho hrobu zdržela a … někdo ji na hřbitově zamkl … chvíli jsem váhala, jestli to není skrytá kamera, tak absurdní mi celá situace přišla. A pak vyvstal úkol, jak tu nebohou ženu dostat na druhou stranu brány. S její velkou taškou to bylo snadné. Mezitím jelo okolo auto a jeho řidič se zaujetím přibrzdil. Po chvíli se vrátil, aby se přesvědčil, jestli viděl správně. Nakonec jsme to společnými silami zvládli! Stařenka byla šťastná a my s ní. Byla to jediná, ale hodně veselá hřbitovní historka. Od té doby vždycky, když jedu kolem, slyším to úpěnlivé „Pomóóóc“.