Dnes je dušičkový den. Hřbitovy nejsou místem, které vyhledávám, ale na tři zážitky s nimi spojené nemůžu zapomenout. Zážitek první. Jsou mi tak čtyři roky a jdeme s rodiči na táborský hřbitov. U brány je uvázaný pejsek, je mi ho líto a chci se s ním kamarádit. On se mnou ne. Bylo to jedinkrát v životě, kdy mě pes kousnul. Od té doby jsem k jezevčíkům nedůvěřivá, ale od lásky ke psům mě to neodradilo!

Vyrostla jsem v Bohnicích. Pokaždé, když to někde řeknu, objeví se úsměv a můj dodatek, že před plotem. Ale za plotem to znám taky dobře. Díky procházkám v krásném parku. K bohnické léčebně patřilo vždycky ještě jedno místo. Bohnický hřbitov bláznů. Na vzdálenějším odlehlém místě, za starým ovocným sadem. Bývaly doby, kdy jsem do jeho blízkosti chodívala pravidelně. Sama nebo s kamarádkou. Zeď hřbitova totiž sousedila se statkem, kde chovali koně a to býval pro mě ten nejsilnější magnet! Trvalo to nějakou chvíli, než jsme se s kamarádkou osmělily a šly hřbitov prozkoumat. Byl opuštěný, velmi ponurý a tajemný. Vysoké zdi a stromy nepropouštěly téměř žádné slunce, náhrobky byly popadané, rozbité, cestičky a většina ostatního byly zarostlé břečťanem. Jediné, co vnášelo trochu barvy do tohoto prostoru, byly květy fialek. Byly jsme tam vždy úplně samy a cítily se jako součást nějakého hororu. O hřbitovu se vyprávěly hrůzostrašné historky a ten, kdo mohl vnímat jeho atmosféru, jim taky mohl věřit. Už je to opravdu dávno, kdy jsem tam byla naposledy. Před pár lety se vzpomínky oživily. Můj syn mi vyprávěl, jak ho jeho bratranec vzal v Praze na hodně strašidelné místo. Tak strašidelné, že si to prý nedokážu představit. Po chvíli mi došlo, že myslí právě tenhle hřbitov.

Moje poslední vzpomínka se váže k jinému pražskému hřbitovu. Naopak velmi nenápadnému, o kterém jsem ani já do jednoho pátečního večera před mnoha lety taky nevěděla. Míjí ho všichni při cestě od Pražského výstaviště do Veletržní ulice. Ten letní večer jsem právě tudy šla do blízké tělocvičny Sokola. Při chůzi podél hřbitovní zdi jsem uslyšela hlas. Velmi slabý a tlumený hlas, který říkal „Pomóóóc“. Nejdříve jsem si myslela, že mám nějaké „slyšení“. Nikde nikdo kolem nebyl. Bylo to v časech, kdy bývala Praha o horkých letních dnech prázdná. Hlas jsem ale slyšela dál. Zastavila jsem se, abych se zaposlouchala a zjistila, odkud vychází. A tehdy jsem si teprve všimla, že jsem před chvílí minula velkou kovanou hřbitovní bránu. Za ní byla schovaná malá stařenka a ten úpěnlivý hlásek patřil jí … vysvětlila mi, že jí nedávno umřel manžel, že se u jeho hrobu zdržela a … někdo ji na hřbitově zamkl … chvíli jsem váhala, jestli to není skrytá kamera, tak absurdní mi celá situace přišla. A pak vyvstal úkol, jak tu nebohou ženu dostat na druhou stranu brány. S její velkou taškou to bylo snadné. Mezitím jelo okolo auto a jeho řidič se zaujetím přibrzdil. Po chvíli se vrátil, aby se přesvědčil, jestli viděl správně. Nakonec jsme to společnými silami zvládli! Stařenka byla šťastná a my s ní. Byla to jediná, ale hodně veselá hřbitovní historka. Od té doby vždycky, když jedu kolem, slyším to úpěnlivé „Pomóóóc“.