Bývala jsem hodná holčička a vzorná žačka. Takový ten typ, který paní učitelky milují. Visela jsem očima na jejich rtech a hltala každé slovo. S kamarádkou jsme hrály hru na počet získaných jedniček. Zvlášť dobře si pamatuji na večer, kdy jsem před spaním zjistila, že jsem zapomněla na zkoušení z vlastivědy následující den. Tak to se mnou otřáslo, že jsem vybičovala veškeré své soustředění na maximum a zadanou kapitolu do sebe doslova „nasála“. Možná už tehdy skvěle zafungovala moje intuice. Příští den jsem opravdu byla vyvolána k tabuli. Látku jsem odrecitovala, jako bych ji četla ze čtecího zařízení. Vysloužila jsem si posměch „Ty jsi spolkla magneťák!“.  Studovala jsem a studovala. Kdybych byla obdařena lepší dlouhodobou pamětí, než jsem byla, mohla bych mít ze sebe i dnes dobrý pocit, že jsem dost vzdělaná… Opak je však, asi naštěstí, pravdou, takže moje hlava není přetížena ničím pro obyčejný život nezbytným. Asi ví, co dělá. Studuji stále a můj muž říká, že budu asi věčnou studentkou. Má pravdu, ono mě to totiž tak baví! Ale teď studuji jen a výlučně to, co mě baví. Naopak představa, že bych byla nucena do sebe drtit kvanta informací, která mě nezajímají a pak z toho ještě byla zkoušena, ve mně vyvolává odpor.

Ano, v první části svého života jsem bývala racionální, intelektuálně založenou bytůstkou. Už tehdy se ale projevovaly náznaky, že to se mnou bude i trochu jinak. Byly však ještě schované pod povrchem, takže nad úvahami o studiu filozofie zvítězila praktičnost studia zahraničního obchodu na VŠE. Následovalo pár let bankovní praxe, kterou jsem zakončila v pobočce jedné významné zahraniční banky v centru Prahy. Pro někoho to mohla být příležitost skvělé kariéry, pro mě období, kdy jsem pochopila, že tam bych nešťastná nebyla. V uších mi zůstala věta, kterou o mně řekl šéf jednoho oddělení své přítelkyni, mé kamarádce: „Ona hledá harmonii a tady ji nenajde.“ Byl obchodník s dobrým odhadem na lidi. Věděl o mně to, co já tehdy ještě nevěděla. Že právě harmonie je mým životním tématem.

A pak přišla etapa, která byla více o životě než o práci a která mi otevřela dveře k hlubšímu vnitřnímu poznávání. K tomu podstatnému, co je v nynějším světě považováno stále ještě za méně hodnotné. K moudrosti, kterou si v sobě nosíme, cítíme, víme. Obrátila jsem se v mnoha směrech více k přírodě a ta mě vedla, kam bylo potřeba.  Ještě stále ale měla navrch ta moje Šárka intelektuálka. Při každém rozhodování jsem shromažďovala informace, zvažovala pro a proti. Velmi zodpovědně a velmi důkladně. Až mě to samotnou unavovalo. Říkám tomu „Šárčino racionální kolečko“. Postupně jsem přišla na to, že ve většině případů správné řešení znám už na samotném jeho začátku. Intuice ho zná, prostě to vím. Ale má racionální mysl mě nutila vše analyzovat, vyhodnotit, býti si jistá. Život si však vždy najde cestu. A tak jsem se začala překlápět z něčeho, co by se dalo nazvat společensky podmíněným „továrním nastavením“, do jiného, více ženského módu. Nastal pro mě čas, který jsem si pojmenovala jako rozvolňování. Tento čas stále trvá. Někdy svého syna škádlím, když ho připravuji na to, že ze mě jednou bude stará hipízačka. Ve skutečnosti nyní na prahu 50 cítím, že nastává období, kdy blízkost rovnováhy a harmonie je blíže než kdykoliv před tím. Nelituji toho, že cesta k místu, kde se nacházím teď, nebyla úplně přímá.  Že jsem od začátku nebyla filozofka, nebo pro jiné bláznivá ezoterička. Díky tomu znám i ten druhý svět, svět obchodu byznysu, čísel a ekonomických teorií a jiných mně už vzdálených věcí. Mám pochopení pro ty, kteří jsou v tomto světě nešťastní a hledají proč.

Rozum je dobrým služebníkem, ale nejlépe se rozhoduji jinak. Stačí malá chvíle zastavení, nacítění se a vím. Můj muž říká: „Já vím, Šári. Naciť se…“ :-)