Přišel čas na zastavení. A pro mě taky na ohlédnutí. Za posledními měsíci, které byly dost aktivní a naplněné. Letošní léto přineslo více než poslední léta rovnováhu mezi sluncem, horkem a deštěm, vláhou.  A ve mně už delší dobu zrálo téma poměru mezi tím šťastným a radostným a naopak tím smutným a bolestným, co zažíváme. Tento rok celý je mimořádný a v kontextu toho byla v posledních měsících mimořádná i setkávání ve větším počtu rodiny, přátel i jinak. Už na začátku léta se mi v souvislosti se svatbou v rodině připomněl film Čtyři svatby a jeden pohřeb, ale nevěnovala jsem té vzpomínce větší pozornost, jen jsem si uvědomila, že během letních týdnů mám naplánované ještě další kratochvíle, které jsme z jara přesunuli na příhodnější letní čas.

Moře se nekonalo, ale užívali jsme si krásnou dovolenou v Bílých Karpatech, kam jsem se už dlouhou dobu toužila podívat. Na konci pobytu jsme s velkým překvapením zjistili, že došlo k nějakému šumu v naší objednávce a máme pobyt o jeden den kratší, než jsme si mysleli. Nic se neděje jen tak, byla jsem zvědavá, jaký je důvod téhle zvláštní situace. Tak, jak to u mě bývá, velmi rychle jsem se ho dozvěděla. Pár minut po odjezdu z chaty, kde jsme dovolenou trávili, jsem si na fotografické zastávce v horách zapnula mobil a přišel okamžik, který si nikdo nepřejeme zažívat. Dostala jsem zprávu, že právě zemřela má kamarádka … prvotní šok a bolest jsem si díky ukončení pobytu mohla prožít jen sama se svým mužem. Na hřebeni jednoho z bělokarpatských kopců. Koukala jsem se na tu krásu kolem mě, výhled do krajiny, která překypovala životem. Slunce hřálo, květiny kvetly a voněly, … a já to všechno viděla, vnímala, cítila a zároveň vedle té vší krásy a života vnímala a prožívala svou bolest. V tu chvíli se náš původní plán strávit před cestou domů ještě pár hodin na Žítkové (…!) zdál jako nejlepší. Jeli jsme tam během našeho pobytu už po třetí, ale tentokrát úplně nahoru nad Žítkovou, místo ukryté v lesích s nádherným výhledem. Na těch pár hodin tam nezapomenu. Byly jako hojivá náplast na bolavé srdce a dovolily nám najít prvotní smíření a rozloučení, zanechat tam vzpomínku na ženu, která byla sama čarovná a vlastně jako by do tohoto kraje patřila.

Po návratu domů jsem byla poprvé v životě požádána, abych veřejně promluvila na pohřbu, nesla vzpomínkovou řeč. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že takový úkol přijde. Nesnáším pohřby. Především od doby, kdy mi zemřela maminka a naplno jsem si zažila, jakou tryznou pohřeb je pro ty, kteří jsou odchodem milovaného člověka plně zasaženi. Proto jsem tuhle úlohu nemohla a ani nechtěla odmítnout. Ne kvůli kamarádce, jejímu synovi a příteli. Jen jsem věděla, že rozloučení se nemůže konat v prostorách obvykle k těmto aktům určeným, tam bych to nedala, neudýchala, … věděla jsem, že chci, aby to byla oslava kamarádčina života, toho všeho pozitivního, co ona sama představovala a nám všem rozdávala. Nakonec se tento záměr podařil a poprvé v životě jsem přes všechno bolavé, poprvé zažila, že pohřeb může být svým způsobem i krásným rituálem. Bylo to proto, že nás, kteří a které jsme to cítili (i –y) stejně, bylo více. Všechno jsme tvořili společně. A pro mě má tahle zkušenost ještě jeden hluboký význam. Několik let se se ženami potkáváme na józe a při různých akcích. Prožily jsme spolu několik víkendů. Užíváme si klidu, radosti, smíchu i rozebíráme různá témata. I téma smrti bylo mezi nimi. Jen se nás do té doby ještě přímo společně nedotklo. Až nyní. Jako bychom si měly naplno společně prožít i tuto stránku Živy, Bohyně, Přírody, koloběhu Života – Smrti – Života. Měly jsme se s tím vyrovnat každá sama i společně…. Až doma jsem si ten den přečetla parte, na kterém mezi nejbližšími pozůstalými stálo: „Kolektiv děvčat z jógy“ … tehdy se znovu připomněla myšlenka na film Čtyři svatby a jeden pohřeb a večer jsem zapnula televizi a … ten film právě začínal … byl pohlazením a útěchou.

Léto pak pokračovalo, konaly se naplánované oslavné akce a na konci léta jsem napočítala, že jsem opravdu prožila čtyři ne svatby, ale oslavy a jeden pohřeb …

V minulosti jsem již několikrát zažila, že se mi v životě v jednom krátkém čase sešly velmi radostné a velmi bolestivé situace a zážitky zároveň. Poprvé, když pár dní před naší svatbou zemřela má babička. Navzdory obavám byla svatba, ke které nám ona babička s předstihem požehnala, krásná a moc jsme si ji i s radostí užili. O pár dní později začala naše krátká svatební cesta pohřbem … podobných momentů mám v životě více.

Vždycky se ptám, proč se mi věci v životě dějí, proč se zrovna poskládají tak a ne jinak. Proč v tomto čase a co mi to má říct, napovědět? Co mám pochopit?

Události tohoto léta mi přinesly toto.

Více pokory. Poprvé v životě mi odešel ze života někdo mladší než já. Někdo, kdo o sebe pečoval, žil zdravě, že mohl jít příkladem. Někdo, kdo byl pozitivní, uměl milovat, užívat si radosti a rozdávat ji dál. V takovém případě ještě u mladého člověka nutně přijde otázka PROČ?! Neznáme odpovědi, nevíme. A pak dojdeme k pokoře a respektu k životu. Odešla, protože se její čas naplnil. Je potřeba to přijmout a radovat se, že jsme se poznaly a měly možnost aspoň část cesty jít spolu.

Více radosti ze života. Nikdo nikdy nevíme, kolik času máme vyměřeno. Život je zázračný dar a každý den stojí za to ho plně prožívat.

Zjištění, že opravdu do života současně patří vše na první pohled šťastné a i to na první pohled nešťastné.

A hlavně to, že je velké štěstí, když to i to máme s kým sdílet! Jsme tu společně, propojení v našich radostech i bolesti a společně tvoříme oslavy i pohřby, … naše životy a ve vzájemném propojení i všechno kolem nás.