Čarodějnice, Filipojakubská noc, Beltain, tahle noc z 30. dubna na 1. května patří k těm výjimečným. Bývá spojená s bujarým veselím a magií. Kdybych si měla vybrat barvy pro tento den a noc, byly by to červená, černá a zelená. Červená jako oheň, černá jako symbol tajemna, skrytého, magična a pak zelená, tak šťavnatá a svěží, jakou si dovedete představit. Ta zelená, kterou se právě teď probouzí příroda. Zelená jako život. Tuhle zelenou miluju, je to barva, která nabíjí energií a optimismem. Je barvou začátku a růstu.

Dnes jsem si ji jako mnohé jiné dny oblékla, ale intuitivně jsem si vybrala i více černé. Tak nějak to pro tento čas cítím. Není to smutkem či strachem. Je to tím usebráním, které nás poslední týdny provází. Běžně pro mě přichází doba černé s podzimem. Tehdy černá volá jako země do své hloubky, abychom viděli to skryté, dostali se k podstatě, ke kořenům problémů i nás samotných. Letošní jaro jako by bylo takovým druhým podzimem. To možná Země si řekla, „Tak to ne, holenkové! Pořád někde poletujete, o podstatné se nestaráte, hezky vás k sobě připoutám, aby vám došlo to, co je třeba.“  A ohnivých energií asi taky máme víc než dost. Málo červené je potřeba. Tak ani ohýnky letos nebudou. Opatření se uvolňují, i sejít bychom se už mohli, ale příroda si povolá počasí a místo Ohně, nám pošle jeho sestřičku Vodu.

A tak s pokorou sedím doma jen u svíčky a jsem vděčná za každou kapku, která spadne. Ano, ohně je moc a voda chybí. Mnohých jiných věcí máme moc a jiné nám chybí … černá je barvou této noci. A těšit se můžeme na nové ráno a … svěží jarní zelenou. Ta nám připomene, že život pokračuje. A barvy si do něj vybíráme každý sám.