Přišel čas na zastavení. A pro mě taky na ohlédnutí. Za posledními měsíci, které byly dost aktivní a naplněné. Letošní léto přineslo více než poslední léta rovnováhu mezi sluncem, horkem a deštěm, vláhou.  A ve mně už delší dobu zrálo téma poměru mezi tím šťastným a radostným a naopak tím smutným a bolestným, co zažíváme. Tento rok celý je mimořádný a v kontextu toho byla v posledních měsících mimořádná i setkávání ve větším počtu rodiny, přátel i jinak. Už na začátku léta se mi v souvislosti se svatbou v rodině připomněl film Čtyři svatby a jeden pohřeb, ale nevěnovala jsem té vzpomínce větší pozornost, jen jsem si uvědomila, že během letních týdnů mám naplánované ještě další kratochvíle, které jsme z jara přesunuli na příhodnější letní čas.

Moře se nekonalo, ale užívali jsme si krásnou dovolenou v Bílých Karpatech, kam jsem se už dlouhou dobu toužila podívat. Na konci pobytu jsme s velkým překvapením zjistili, že došlo k nějakému šumu v naší objednávce a máme pobyt o jeden den kratší, než jsme si mysleli. Nic se neděje jen tak, byla jsem zvědavá, jaký je důvod téhle zvláštní situace. Tak, jak to u mě bývá, velmi rychle jsem se ho dozvěděla. Pár minut po odjezdu z chaty, kde jsme dovolenou trávili, jsem si na fotografické zastávce v horách zapnula mobil a přišel okamžik, který si nikdo nepřejeme zažívat. Dostala jsem zprávu, že právě zemřela má kamarádka … prvotní šok a bolest jsem si díky ukončení pobytu mohla prožít jen sama se svým mužem. Na hřebeni jednoho z bělokarpatských kopců. Koukala jsem se na tu krásu kolem mě, výhled do krajiny, která překypovala životem. Slunce hřálo, květiny kvetly a voněly, … a já to všechno viděla, vnímala, cítila a zároveň vedle té vší krásy a života vnímala a prožívala svou bolest. V tu chvíli se náš původní plán strávit před cestou domů ještě pár hodin na Žítkové (…!) zdál jako nejlepší. Jeli jsme tam během našeho pobytu už po třetí, ale tentokrát úplně nahoru nad Žítkovou, místo ukryté v lesích s nádherným výhledem. Na těch pár hodin tam nezapomenu. Byly jako hojivá náplast na bolavé srdce a dovolily nám najít prvotní smíření a rozloučení, zanechat tam vzpomínku na ženu, která byla sama čarovná a vlastně jako by do tohoto kraje patřila.

Po návratu domů jsem byla poprvé v životě požádána, abych veřejně promluvila na pohřbu, nesla vzpomínkovou řeč. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že takový úkol přijde. Nesnáším pohřby. Především od doby, kdy mi zemřela maminka a naplno jsem si zažila, jakou tryznou pohřeb je pro ty, kteří jsou odchodem milovaného člověka plně zasaženi. Proto jsem tuhle úlohu nemohla a ani nechtěla odmítnout. Ne kvůli kamarádce, jejímu synovi a příteli. Jen jsem věděla, že rozloučení se nemůže konat v prostorách obvykle k těmto aktům určeným, tam bych to nedala, neudýchala, … věděla jsem, že chci, aby to byla oslava kamarádčina života, toho všeho pozitivního, co ona sama představovala a nám všem rozdávala. Nakonec se tento záměr podařil a poprvé v životě jsem přes všechno bolavé, poprvé zažila, že pohřeb může být svým způsobem i krásným rituálem. Bylo to proto, že nás, kteří a které jsme to cítili (i –y) stejně, bylo více. Všechno jsme tvořili společně. A pro mě má tahle zkušenost ještě jeden hluboký význam. Několik let se se ženami potkáváme na józe a při různých akcích. Prožily jsme spolu několik víkendů. Užíváme si klidu, radosti, smíchu i rozebíráme různá témata. I téma smrti bylo mezi nimi. Jen se nás do té doby ještě přímo společně nedotklo. Až nyní. Jako bychom si měly naplno společně prožít i tuto stránku Živy, Bohyně, Přírody, koloběhu Života – Smrti – Života. Měly jsme se s tím vyrovnat každá sama i společně…. Až doma jsem si ten den přečetla parte, na kterém mezi nejbližšími pozůstalými stálo: „Kolektiv děvčat z jógy“ … tehdy se znovu připomněla myšlenka na film Čtyři svatby a jeden pohřeb a večer jsem zapnula televizi a … ten film právě začínal … byl pohlazením a útěchou.

Léto pak pokračovalo, konaly se naplánované oslavné akce a na konci léta jsem napočítala, že jsem opravdu prožila čtyři ne svatby, ale oslavy a jeden pohřeb …

V minulosti jsem již několikrát zažila, že se mi v životě v jednom krátkém čase sešly velmi radostné a velmi bolestivé situace a zážitky zároveň. Poprvé, když pár dní před naší svatbou zemřela má babička. Navzdory obavám byla svatba, ke které nám ona babička s předstihem požehnala, krásná a moc jsme si ji i s radostí užili. O pár dní později začala naše krátká svatební cesta pohřbem … podobných momentů mám v životě více.

Vždycky se ptám, proč se mi věci v životě dějí, proč se zrovna poskládají tak a ne jinak. Proč v tomto čase a co mi to má říct, napovědět? Co mám pochopit?

Události tohoto léta mi přinesly toto.

Více pokory. Poprvé v životě mi odešel ze života někdo mladší než já. Někdo, kdo o sebe pečoval, žil zdravě, že mohl jít příkladem. Někdo, kdo byl pozitivní, uměl milovat, užívat si radosti a rozdávat ji dál. V takovém případě ještě u mladého člověka nutně přijde otázka PROČ?! Neznáme odpovědi, nevíme. A pak dojdeme k pokoře a respektu k životu. Odešla, protože se její čas naplnil. Je potřeba to přijmout a radovat se, že jsme se poznaly a měly možnost aspoň část cesty jít spolu.

Více radosti ze života. Nikdo nikdy nevíme, kolik času máme vyměřeno. Život je zázračný dar a každý den stojí za to ho plně prožívat.

Zjištění, že opravdu do života současně patří vše na první pohled šťastné a i to na první pohled nešťastné.

A hlavně to, že je velké štěstí, když to i to máme s kým sdílet! Jsme tu společně, propojení v našich radostech i bolesti a společně tvoříme oslavy i pohřby, … naše životy a ve vzájemném propojení i všechno kolem nás.

Každý máme na nynější mimořádnou situaci svůj osobitý pohled a můžeme na ni nahlížet z více úhlů. Ten můj dnešní pohled je ovlivněný tím, čemu věnuji svou pozornost už od dětství a co je vlastně i součástí mé práce. Téma zdraví. Ještě jako dítě jsem na svých zkušenostech pochopila, že úplně nejvíc pro mé zdraví mohu udělat já sama. Během života jsem si tuhle tezi rozšířila na celý náš život, za který neseme my sami odpovědnost. A jak to souvisí s koronavirem a dnešní pandemií? Ona nás donutila se zastavit a dala nám šanci přemýšlet, jestli ten život, který vedeme je tím správným způsobem k tomu, abychom byli mimo jiné zdraví, ale také spokojení. Se sebou a se životem. Všechen ten spěch a stres, stálé honění se za splněním úkolů a cílů … známe to všichni. A já mám před očima všechny ty ženy, které na mé lekce jógy a různé kurzy dobíhají s vypětím sil, aby alespoň na chvíli zůstaly v klidu, odpočinuly si a mohly úplně vypnout. A jak těžký úkol to pro někoho zpočátku může být, dokázat jen tak ležet bez pohybu pár minut  a relaxovat? Pro někoho, kdo je navyklý na neustálý výkon, může taková situace paradoxně vyvolat nepohodlí a neklid a chce to nějaký čas, než si vůbec dovolí si odpočinout, a navíc bez výčitek.

Jedna kamarádka mi kdysi na moji otázku, jak se má, odpověděla „Rychle.“ Ano, rychlost a tlak jsou veličiny, které nás ovlivňují a ženou vpřed. Ale všechno má své hranice. A úplně obyčejným rozumem je snadné pochopit, že naše těla a psychika, které byly po dlouhé tisíce let vývoje lidstva přivyklé na určité tempo a rytmus, ovlivněné hlavně přírodou a jejími cykly, se nemohly během pár generací přeladit na tuto zběsilou jízdu, kterou po nich dnes vyžadujeme.

A jaký vliv má tohle všechno na naše zdraví? Stres vytváří v těle tenzi, nadbytečné napětí, které působí dlouhodobě a málokdy zcela poleví na zdravou míru. Tady jistě můžeme hledat základ mnoha civilizačních nemocí, ale také nám určitě velmi ovlivňuje naši imunitu. Vyčerpané tělo, které bere z rezerv, přetížená psychika a nedostatek odpočinku nedávají organizmu dostatečný prostor, aby obnovovalo své síly, regenerovalo se. Věřím, že v základě jsme nastaveni na stav zdraví, že naše tělo je schopné samoléčby, jen mu to musíme umožnit, dát mu k tomu prostor.

Dnes řešíme koronavirus, zítra to může být jiná infekce. Celý svět je plný různých virů a bakterií, byly tu a budou. Strach z nich naopak vyvolává ještě větší napětí a ochromuje nás. Nemůžeme se nechat preventivně očkovat proti všem možným nákazám.  Podle mě to jediné, co můžeme opravdu ovlivnit, je naše odolnost vůči nim.

Jestli nás dnešní situace povede k zamyšlení nad naším životem, tak máme šanci ho změnit a ovlivnit tím i naši imunitu, odolnost, zdraví. Já osobně věřím, že tato cesta ke zdraví začíná a je plně spojena s naší schopností uvolnění se. Jen ve stavu uvolnění dáváme tělu šanci, aby konalo v náš prospěch. Kéž se tak bude dít.

Čarodějnice, Filipojakubská noc, Beltain, tahle noc z 30. dubna na 1. května patří k těm výjimečným. Bývá spojená s bujarým veselím a magií. Kdybych si měla vybrat barvy pro tento den a noc, byly by to červená, černá a zelená. Červená jako oheň, černá jako symbol tajemna, skrytého, magična a pak zelená, tak šťavnatá a svěží, jakou si dovedete představit. Ta zelená, kterou se právě teď probouzí příroda. Zelená jako život. Tuhle zelenou miluju, je to barva, která nabíjí energií a optimismem. Je barvou začátku a růstu.

Dnes jsem si ji jako mnohé jiné dny oblékla, ale intuitivně jsem si vybrala i více černé. Tak nějak to pro tento čas cítím. Není to smutkem či strachem. Je to tím usebráním, které nás poslední týdny provází. Běžně pro mě přichází doba černé s podzimem. Tehdy černá volá jako země do své hloubky, abychom viděli to skryté, dostali se k podstatě, ke kořenům problémů i nás samotných. Letošní jaro jako by bylo takovým druhým podzimem. To možná Země si řekla, „Tak to ne, holenkové! Pořád někde poletujete, o podstatné se nestaráte, hezky vás k sobě připoutám, aby vám došlo to, co je třeba.“  A ohnivých energií asi taky máme víc než dost. Málo červené je potřeba. Tak ani ohýnky letos nebudou. Opatření se uvolňují, i sejít bychom se už mohli, ale příroda si povolá počasí a místo Ohně, nám pošle jeho sestřičku Vodu.

A tak s pokorou sedím doma jen u svíčky a jsem vděčná za každou kapku, která spadne. Ano, ohně je moc a voda chybí. Mnohých jiných věcí máme moc a jiné nám chybí … černá je barvou této noci. A těšit se můžeme na nové ráno a … svěží jarní zelenou. Ta nám připomene, že život pokračuje. A barvy si do něj vybíráme každý sám.

TADY a TEĎ

Ještě včera ve středu ráno jsem končila hodinu jógy s tím, že dále normálně cvičíme a že věřím, že mě má intuice jako vždy upozorní, kdy je čas na změnu. Nenapadlo by mě, že to bude tak brzy. Je čtvrtek a já vím, že ten čas nastal. Není důvod nevěřit, má intuice se neplete. Moc dobře vím, že ona ví.

Jako vždy se ptám Proč? „Protože je čas být doma.“ Zní odpověď.

Co je DOMA?

Z mého pohledu je nejlepší ochranou před jakoukoliv nákazou, ať už špatnou náladou, negativními myšlenkami nebo virózou, naše integrita a vnitřní klid. Zůstat v sobě, ve svém středu, ve své pravdě a vědomě si vybírat, čemu budu věnovat svoji pozornost a tím i energii a otevírat se působení na mě věcím vnějším. To je pro mě to základní doma. Do včera jsem si myslela, že to bude i tentokrát stačit. Teď vím, že nebude. Je potřeba být opravdu fyzicky doma. Jsem zvyklá se ptát „Co mi má tato situace ukázat? Co se z ní mám naučit?“

Vhled do téhle situace mi říká, že je čas jít do klidu, nejen vnitřního, ale i fyzicky, být DOMA se svými nejbližšími, TVÁŘÍ TVÁŘ NAŠIM ŽIVOTŮM, v jejich podstatě, v naší podstatě.

 Již dlouho jsem se ptala, co by bylo to, co v současném stavu světa nás lidi zastaví, abychom vnímali to podstatné, všichni byli nuceni přehodnotit své priority a hodnoty…

Všechny těžké chvíle jsou VÝZVOU. Výzvou k poznání, uvědomění, ke změně. Tato situace je výzvou.

To říká mé SRDCE a má INTUICE. A co ROZUM?

Již delší dobu jsem při vývoji nynějších událostí myslela na to, jaký počet nakažených je opravdu ve skutečnosti. Není podstatné to číslo, které se objevuje na obrazovce nebo monitoru jako aktuální počet prokázaně nemocných. Podstatný je skutečný stav. Po vývoji v posledních hodinách a předešlých zkušenostech z jiných částí světa je jasné, že je nyní potřeba udělat všechno pro to, abychom se všichni co nejméně podíleli na rozšiřování této infekce. Každý si musíme v rámci svých možností a životů vyhodnotit, jak. Naše solidárnost začíná tam, že budeme myslet na ty, pro které toto onemocnění nemusí být jen banálním nachlazením nebo virózou. Všichni máme v rodině své stařenky a staříky, lidi nemocné, křehké. Naše konání je především naší zodpovědností vůči nim.

Nechme se vést srdcem i rozumem a zachovejme klid v sobě.

Zdraví nám všem. S láskou Šárka