Vařím bramboračku s pohankou. Pořádně hustou a výživnou, jak se na zimní polívku sluší. Stojím nad černým hrncem. Jak já černé nádobí miluju. Je to jako pohled do kotlíku. A alchymie je blízko … Přidávám brambory, zeleninu, houby, koření, … všeho tak akorát. Žádné vážení, měření, přesné postupy, ale hezky ženským přístupem tak, jak mě něco ve mně vede. Proto bude dnešní bramboračka jiná, než by byla ta, kterou bych uvařila zítra. Je to bramboračka mého dnešního dne.

Milovala jsem chuť téhle polévky, kterou vařívala moje máma. Asi jako všem dětem se mi chutě jejích jídel vryly do paměti. Ale přestože si chuť té máminy bramboračky dost přesně vybavuju, nikdy ji neuvařím stejně jako ona. Každý máme svou linku, na které jedeme, míry hrsti nebo špetky naší ruky pojmou jiná množství. A každý máme jinou chuť. Jak říkává můj strejda, kuchařka by měla jít ke stolu najedená. Přeloženo, má hodně ochutnávat, aby jídlo bylo tak akorát. Ale kdo určuje, co znamená to tak akorát?

Mnohokrát jsem měla trému, když jsem vařila pro návštěvy, protože moje kuchyně je, jak to nejlíp popsat … jemná. Ne neslaná nebo nemastná, ale hranice toho, kdy je pro mě jídlo dost slané, dost mastné a dost kořeněné dosáhnu dříve, než většina lidí. A proto to, na co jsem já a moje rodina zvyklá, je pro ostatní málo.

Podobně je to i v životě. Každý si tu svou životní bramboračku vaříme podle sebe a hlavně pro sebe. Proto by nám měla chutnat. A mělo by nám být jedno, jestli v sousedovic hrnci se vaří úplně jiná. Každý si do svého života vybíráme a vkládáme ty pro nás správné a správně voňavé ingredience. A na to je třeba mít správný čich! Náš čich. Můžeme říci intuici, která nám říká, co a kolik je právě pro nás tak akorát.

Tak ať vám ta vaše bramboračka i život chutná!