Říkala jsem jí zlatá vlčice, divoška a moje psí láska. Jmenovala se Elise a toto je náš příběh, tak, jak jsem ho ve střípcích během společných čtrnácti let zaznamenala…

Po pár letech v domě na Andělce mě opět popadla má známá touha z dětství mít ve svém životě psa. Vybírali jsme mezi plemeny, pro která není problém žít trvale venku, a proto jsme se rozhodli pro Hovawarta. Byl vyšlechtěný jako nádvorní pes, má dlouhou hustou srst a zahrada je pro něj ideálním domovem. Hovawart je přátelský člen rodiny, ale současně i ostražitý hlídač. Naše hovawartka si nás získala svou přítulností. Vymysleli jsme pro ni jméno Elise.

Když jsme si naši francouzskou Elišku ve věku osmi týdnů přivezli domů, byl konec října. Dle chovatelských rad o důležitosti prvních společných dnů jsme ji vzali na několik nocí do domu. Přichystala jsem si noční ležení na podlaze, Eli se stočila do klubíčka před mým hrudníkem a já pocítila zvláštní dojetí, že právě tohle je to, co mi poslední roky chybělo. Konečně mám zase psa. 

Následující měsíce jsem se Eli hodně věnovala, vědoma si toho, že jen vychovaný pes je radostí. Kynolog, kterého jsme požádali o rady, ocenil, jak naše čtyřměsíční štěně bravurně zvládá základní povely a také jeho inteligenci, že je schopno plnit tak dlouhou plejádu příkazů... V prvních zimních měsících Eli prokázala další svou vlastnost, že chlad není jejím nepřítelem. Veškerou naši péči o její dostatečný tepelný komfort bojkotovala a každé ráno jsme ji našli, jak bivakuje na dece, kterou si v noci vytáhla ze svého domečku na sníh…

Jak rostla, stále více se zmocňovala prostoru kolem sebe. V jarních měsících ji přestaly bavit její hračky a začala ji lákat probouzející se míza stromů. Nastalo období zkoušky harmonie našich vztahů. Lépe řečeno o harmonii šlo pouze do okamžiku, kdy jsme objevili, co dalšího ta potvůrka zničila. Naše mladé stromky nabyly bizarních tvarů a pásy keříků vypadaly, že zřejmě nikdy nebudou mít šanci vyrůst. Eli se nezastavila ani před větvemi sadových růží, u kterých jsme doufali, že je jejich ostré trny ochrání. Stále jsme objevovali nové čerstvě vyhrabané jámy a vypleněná místa. Eli milovala hru „Ty zasadíš, já vysadím“, kterou si užila, kdykoliv poznala, že se v zahradě objevil nový narušitel, tzn. nějaká nová rostlina. Na podzim se bavila tím, že si pochutnala na zasazených cibulkách narcisů a krokusů a marné bylo, že jsem je vložila do země v její nepřítomnosti a navíc v gumových rukavicích. Zvláštní zájem v ní vzbudilo i veškeré plastové vybavení zahrady. Postupně zlikvidovala veškeré krytky větracích průduchů domu i sklípku, ožižlala gaiger i vodovodní koncovky. V podstatě projevila smysl pro pořádek a donutila nás mít zahradu stále dokonale uklizenou. Trpělivost a toleranci mého muže prověřila hned několika zásahy přesně cílenými na jeho osobní věci. „Majstrštykem“ se stala jedna její zimní skopičina. Manžel při odklízení sněhu zaznamenal její zvláštní pohled, jen netušil, co za ním vězí. Zpovzdálí ho pozorovala, jak hrablem porovnává odházený sníh, až narazil na cosi nezvykle pevného. Vzápětí ke svému údivu zjistil, že to plechové zvonící je poznávací značka jeho auta …Elinka ji „odmontovala“ a svůj poklad si samozřejmě zahrabala. I moje auto nezůstalo bez poskvrnky. V servisu se divili, proč má moje značka tak roztřepené okraje… Okolí se rádo bavilo při vyprávění o nových a nových zahradních akcích našeho miláčka. Můj tatínek mě chtěl povzbudit a daroval mi knihu Marley a já. Hodně jsem se při jejím čtení nasmála a ulevilo se mi, že někdo jiný měl se svým psem ještě větší trable než já!

Ve dvou letech se Eli začala zklidňovat. A ve čtyřech z ní byla celkem rozumná mladá dáma, ale stále byla mou psí divoškou, temperamentní a plnou radosti, připravenou na nějakou parádní akcičku, a parťákem pro dovádění s naším synem. Zároveň byla tím nejhodnějším hovawartem, kterého znám. Až mi manžel mnohokrát připomněl, že jsem svůj záměr vybrat si milou submisivní fenku, nemusela zhmotnit tak dokonale! Když se zdálky blížil někdo neznámý, působila svým hlubokým hlasem jako hlídač hodný svého jména, jak ale poznala „své lidi“, bylo pro ně jediným nebezpečím ulízání k smrti. Děti na hřišti před námi často říkaly, jdeme si pohladit tohoto hodného pejska. Eli milovala všechny, děti, lidi i zvířata. Jediné, co nemilosrdně lovila, byly vosy… Nechci ji však podceňovat, protože jednou mě přesvědčila, že v případě potřeby se na moji obranu neohroženě postaví.

Užívaly jsme si spolu naše každodenní procházky, kdy jsem se kochala krásou přírody a ona si vyřizovala svou psí poštu. A když jsme došly na naše oblíbené místo s výhledem na hory, posadila se těsně u mé nohy, opřela se o mě a vypadala, že se kochá taky. V průběhu let se naše procházky zkrátily a jejich tempo zpomalilo. Kdysi neúnavně běhala kolem mě jako střela a při našich hrách bylo nemožné ji chytit. Když jí bylo dvanáct a více let, šla jen zvolna vedle mě, já se přizpůsobila jejímu rytmu a konečně to vypadalo, že jde u mé nohy, ale spíš já šla u těch jejích. Ale i tak ráda využila každou příležitost provést něco, čím mě rozzlobí a přitom mě po očku pozorovala, jestli si té její rošťárny všimnu. Prostě to byla poklidná dáma, která nechá alespoň někdy tu svou vnitřní divošku roztančit.

Za ta léta jsme měly své rituály. Třeba při česání, když ležela na boku a já chtěla, aby vstala a lehla si na druhý bok, začala naoko zlobit, mazlit se, něžně mě cvakáním zubů okusovala a teprve po chvíli se podvolila. Jednou, když bylo velké horko, že na nějaké vstávání a obracení neměla náladu, zvedla jen hlavu a její pohled se jasně ptal, jestli to myslím vážně. Vysvětlila jsem jí, že když nechce vstát, musela by se jedině převrátit na druhý bok přes záda. Samozřejmě jsem nečekala, že mým slovům porozumí … ale ona to hned skutečně udělala … mnohokrát mi dokázala, že chápe víc, než si myslím. A ještě s humorem.

Celý svůj život pro mě byla uzemňující učitelkou a přes svou živočišnost mě  spojovala s přírodou. Prověřovala mou duševní sílu a schopnost koncentrace a vždycky naprosto přesně rozpoznala, jaký je poměr našich sil a co si zrovna může dovolit. Učila mě, jak si plně užívat přítomný okamžik a že když není opravdu vážný důvod, můžeme se přece radovat. Radovala se už jen proto, že jsme byli s ní a její láska byla bezpodmínečná. Její přivítání bylo tím nejlepším návratem domů.

 Věřím, že psi tu jsou proto, aby byli našimi průvodci. Mnohokrát mě napadlo, že bychom měli toho svého psího průvodce fasovat na celý život. Bylo to naopak. My jsme prožili s ní ten celý její. I postupné stárnutí a potíže, které přišly. Loučení bylo bolestné, ale tak láskyplné a hluboké, jak jen může ve vztahu mezi člověkem a psem být. Měla dlouhý a snad i krásný život. Vždycky bude mou zlatou vlčicí a její laskavý divoký duch bude s námi přítomný.